Řekněte, o čem hra je?

Hra vychází z tragikomedie-baletu Psyché, což je jedna z Molierových posledních her. Tehdy na ní spolupracoval mimo jiné s francouzským skladatelem J. B. Lullym. Jenže se rozhádali, protože každý měl trochu jiný názor, a tak zbytek textu dodělal Pierre Corneille.

Naše inscenace vás zavede do světa bohů a jejich výstředních her. Já představuju Venuši – bohyni lásky a krásky, mám syna Amora a otce Jupitera. No a Venuše se jednou rozčílí, protože už k ní lidé nevzhlížejí. Místo ní obdivují přirozenou krásku Psyché, která je vlastně člověk. Celé představení se nese v duchu Vogue (módní časopis – pozn. red.).

Proto ten název Krása střídá nádheru?

Ano, představení je hodně vystajlované, s použitím stylizovaného způsobu oblékání, výrazného líčení... Je to vlastně o jakési hře na něco, co třeba ani nejsme. Jde to proti úplné přirozenosti člověka. Inspiraci jsme si vzali z časopisů, módních přehlídek - to jsou ti bohové. Psyché je přirozená krása, nenalíčená holka.

Co preferujete vy?

Krásu přirozenou. Ráda nosím šaty, protože se v nich cítím žensky a líbí se mi to. Ale nejsem vůbec na módní značky, protože mě baví, když má oděv nějakou osobitost, styl.

Soubor Geisslers Hofcomoedianten si pro svou tvorbu hodně vybírá texty z baroka. Čím je vám blízké?

Baroko je úžasné v tom, že se v něm pojilo vysoké s nízkým. My přepisy barokních her využíváme jen zčásti. Z textů si vezmeme to hlavní, co nám přijde zajímavé. A protože hodně využíváme komedie dell'arte (založena na pevných, ustálených charakterech postav a improvizaci – pozn. red.), tak se to dá na jevišti velmi zajímavě ztvárnit. Naše inscenace jsou nápadité, využíváme stylizace ať už pohybové, či hlasové. Takže to je na hony vzdálené klasické činohře. Ale naše hry v sobě zároveň nesou hluboká témata, a to se mi líbí. To mě baví jako herečku i jako diváka.

Hovoříte o roli diváka, na co se vy ráda zajdete podívat?

Když mám čas, tak ráda podpořím náš soubor. Naposledy jsem se byla podívat na inscenaci V borůvčí – je to celé pohybové a náš kolega v představení hraje na tři hudební nástroje. Má takovou krabičku – looper, která kombinuje hlasy a zvuky a sám si tak vytváří obrovský orchestr. Je to nápadité, skvělé.

Účinkujete také v představení The Naked Thru – Odhalená pravda, které se hraje v Divadle Palace. Hra je o šesti odlišných ženách, které se přihlásí do kurzu pole dance. Autorem je muž – britský dramatik Dave Simpson. Vystihl podle vás trefně ženskou duši?

Naprosto! Navíc má hra úžasný nadhled, je chytrá, vtipná – zároveň není podbízivá. Najdou se v ní všechny ženy, stejně tak ale i muži.

The Naked Thru otevírá spoustu témat k zamyšlení – problémy s muži, nadbytečná kila, ale i téma rakoviny.

Ano. Jedna z postav v průběhu hry zjistí, že má rakovinu prsu, což je asi z těch témat nejvážnější. Ona to však nebere fatálně... A když má divák pocit, že by se mu už chtělo plakat, objeví se něco, co situaci odlehčí. Takže z divadla neodchází s depresí, že život je krutý.

Představení je ale i o naději...

To je pravda. Všechny ženy z této hry jsou neuvěřitelně silné a každá předává ostatním, i divákům, nějaké poselství. Třeba moje postava nakonec dojde k závěru, že ženy by se měly milovat takové, jaké jsou. Že ne všichni muži chtějí jen ty s dokonalou postavou, ale najdou se i tací, kteří milují ženy plnějších tvarů. Jiná postava zase překonává problém s manželem. Nakonec se trhne a řekne: „Život je krátký a chci ho žít a ne být ve vztahu, ve kterém nejsem spokojená.“ A podobných poselství tam je víc.

Vaší domovskou scénou je Městské divadlo v Mladé Boleslavi. Řekněte, když takhle neustále přejíždíte z divadla do divadla, kam se v Praze chodíte odreagovat?

Ráda chodím do lesoparku v Košířích. V Praze bydlím poměrně v centru, kde je hluk a hodně lidí, a taky mi tam chybí příroda. Proto když mám volno, sednu na tramvaj a odjedu do lesa, kde se procházím, nebo si s sebou vezmi skicák a maluju. Je mi tam moc dobře.

Pocházíte z Olomouce, do Prahy jste přijela studovat. Jak na vás tehdy hlavní město působilo?

Dostala jsem se sem už ve svých patnácti letech a byla to pro mě skvělá zkušenost. Bydlela jsem na internátě a musela jsem všechno zvládnout – osamostatnit se. A jak na mě Praha působila? Školu (Střední zdravotnickou školu – pozn. red.) jsem měla naproti Rudolfinu. Bylo to naprosto úžasné. Každou chvíli jsme sedávali na lavičkách u řeky s výhledem na Hradčany. A po střední jsem se přesunula jen o 600 metrů dál – na DAMU do Karlovy ulice. Takže jsem měla to nejhezčí studium, které si člověk vůbec může představit. Protože jsem studentská léta prožila v nejkrásnějším místě naší metropole.