Martin Františák, který pochází z Valašska a svou uměleckou dráhu začal v punkové kapele, byl léta uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče, nyní šéfuje brněnskému Národnímu divadlu. Přesto si poměrně často a rád odskakuje do Prahy.

Jeho režie můžeme vidět v Divadle v Dlouhé, nebo ve Švandově divadle. A nejnověji v Divadle na Vinohradech, kde nazkoušel slovácké drama Její pastorkyňa. Jednu z hlavních rolí Martin Františák svěřil Dagmar Havlové. Představuje Kostelničku, vražedkyni nemluvněte, které porodila její nevlastní dcera.

Jak se Františákovi s Dagmar Havlovou spolupracovalo? Čím je mu tahle hra vlastně blízká? A jaké jsou jeho další plány? Zeptali jsme se ho...

  • Poprvé děláte na vinohradské velké scéně a poprvé jste se také potkal s Dagmar Havlovou. Jaká tahle poprvé byla?

Myslím, že ač jsem si to sám nepřipouštěl, bylo to pro mě vypjaté. Vyrůstal jsem za komunismu, romanticky v šestnácti zažíval revoluci - jako jakýsi úsměvný tiskový mluvčí našeho třídního stávkového výboru na malém městě. A najednou stojíte na jevišti, kde se procházeli bratři Čapkové, kde hrály hvězdy vašeho dětství …  Ty kroky vedou přes temná padesátá léta, šedesátá, až k modlám dětství a pokračují k dospělosti s osobností Václava Havla. Najednou máte stát na jevišti s madam Dagmar Havlovou a sdílet s ní pocity postavy inscenace. Přitom to všechno sdílíte od dětství a kus srdce ve vás jásá a vře.

A Dagmar Havlová? Nesmírně mě překvapila otevřeným přístupem k práci, takže je to pro mě setkání a zkoušení živé a spontánní.

  • Kde vznikl nápad režírovat zrovna Její pastorkyni?

Je to moje milovaná hra. Dělám ji už podruhé. A naposledy. (Poprvé se Martin Františák s Jenůfiným příběhem potkal před pěti lety v ostravském Národním divadle, na Vinohradech tedy vstoupil podruhé do stejné řeky. Jen s jiným tvůrčím týmem a o pět let zkušeností bohatší – pozn. red.)

  • Nedávno jste dělal v Divadle v Dlouhé Glazarové Vlčí jámu. Nejsou si ty hry něčím podobné?

Její pastorkyňa je více zapuštěná do krajiny a do mýtu. Nevnímám ji jako naturalistický a realistický relikt, jako někteří ukrutní strážci hrobu divadelní konvence. Je to báseň. Sled zásadních situací z krajiny v ročních obdobích. A jako taková je čirou tragédií. Moravskou antikou. Stojí za to vyjít v Mikulově na kopec a podívat se na ty bílé vápencové stěny v moři drsné oblohy. Ten příběh není pouhou situací z černé kroniky obce. Je v něm mnohem více. Vlčí jáma je více dílkem realistickým s přesahem k symbolismu.

  • O čem je vaše inscenace Její pastorkyňa? Kdo jsou ty dvě - Kostelnička a Jenůfa?

O lásce a osudu. Bezdětná matka a její nevlastní dcera. Hezky o tom mluví samotná autorka Gabriela Preissová v jedné z mála dochovaných nahrávek jejího hlasu. O tom, jak Jenůfa vykřikne ke své nevlastní matce – vražednici - cestou na popravu: Pán Bůh Vás opatruj …Mamičko! To poté, co se dozví, proč a jak Kostelnička uničila - tedy zavraždila Jenůfino dítě. Ta minimální zámlka v interpunkci autorky je jako živý křížek. To "Ej - mamičko!"

  • Myslíte, že „venkovská“ dramatika je pro Pražáky pochopitelná?

Vesnické mizí. Vidím jednu krajinu, někde více a jinde méně osázenou inženýrskými sítěmi. I když ... Vesnice anebo malé město jsou přece jen jiné. Na malém městě už vůbec neutajíme svou životní ani platební historii. I když se ukryjeme do pokoje se závěsem, tak jsme motivem maloměstské letory. A hlavně ta moravská má často ohromnou fantazii a je krutá. Bžodá a bžodá, až ubžodá, jak si všiml Vilém Mrštík v Maryše. A pak se sám napíchl na kosu ve stodole.

  • Její pastorkyňa je spjatá s dalším Moravákem, Leošem Janáčkem a jeho operou Jenůfa. Jaký k němu máte vztah?

Janáčka teprve poznávám a jsem z něho nadšený. Chtěl bych psát takové hry, jaké on psal opery. Janáček s Její pastorkyní musel zarezonovat. Třeba pod mocným gestem jeho muziky někdy napíšu také tak silnou hru.

  • Máte nějaké další pražské režijní plány?

Mám. Budu otcem svého pražského miminka. A na to se moc těším.

 

Podívejte se na webové stránky: www.divadlonavinohradech.com