Na začátku prosince přinese divadlo novou premiéru hry Skleněné prkno, kterou Suchý napsal, zároveň ji režíruje a samozřejmě si v ní i zahraje. Nejen na tuto inscenaci jsme se pana Suchého zeptali.
V Praze bydlíte většinu života, původně jste ale z Plzně. Jaké jsou Vaše první vzpomínky na hlavní město?
V Praze jsme původně bydleli na Chodovci na malém plácku, který se tehdy nazýval Máchovo náměstí (dnes Chodovecké). Předtím mi ale tatínek ukázal náměstí Václavské a já se právem domníval, že Máchovo bude přinejmenším taky takové. Takže můj první dojem z Prahy bylo zklamání.
Snad si to u Vás Praha už polepšila. Od září jste dokonce jejím čestným občanem…
Od září skutečně jsem čestným občanem Prahy a velice si toho vážím. Jsem ještě takzvaná stará škola a slovo čest má pro mě velký význam. Mám dojem, že dnes je to pro mladší generace něco, co zase není až tak moc nezbytné.
A Vaše nejoblíbenější pražské místo?
Žiju už šestapadesát let v Praze 6 a kde je mé nejoblíbenější místo? Tam, kde bydlím.
V říjnu Vám bylo pětaosmdesát. Jak jste své jubileum, ke kterému Vám mimochodem gratuluji, oslavil?
O oslavách životního jubilea, prosím, nemluvme. Jsem notorický neslavič, ale natolik ukázněný, že dokážu ty oslavy přetrpět. A dokonce zvládnu i předstírat, že mě těší. Ale už to mám naštěstí za sebou.
Pojďme si tedy povídat o divadle. Řekněte nám něco o Vaší nové premiéře!
Naše nová komedie se jmenuje Skleněné prkno a není zase tak docela nová. Vznikla v roce 1973, ale byla to doba, kdy na mou hlavu dopadal zákaz za zákazem a jeden z nich dopadl i na Skleněné prkno. Když jsem si před časem hru pročítal s úmyslem ji zrehabilitovat, zjistil jsem, že čas na ni zanechal nevlídnou stopu a že ji bude třeba napsat znovu. A to jsem učinil.
Jak je na tom divadlo Semafor v současnosti?
Současnost divadla Semafor je úplně jiná, než byla ta onehdy. Nejvýraznějším momentem zůstává, že je pořád proti čemu brojit. Původně to byla ideologie, která nám otravovala život, posléze to byla ekonomie. Dnes už se zvolna učíme žít v lehce kapitalistických podmínkách a vyloženě stěžovat si nemáme na co.
Tvoří publikum divadla pamětníci, nebo i mladší generace?
Samozřejmě, že k nám chodí pamětníci oněch „zlatých šedesátých“, ale těch je málo. Víc je jejich dětí, které se v oněch šedesátých letech buď narodily, anebo nebyly ještě na světě. Takže nemají na co vzpomínat a Semafor z šedesátých znají jen z vyprávění.
A objevuje si nás už i další generace - jsou to třicetileté děti oněch dětí padesátiletých, a více či méně početnou menšinu tam tvoří mládež, která se skládá ze dvou skupin. Ta jedna se nebaví a dává to najevo znuděnými pohledy, z té druhé poloviny se stávají naši fandové. To jsou povětšinou mladí lidé, zvyklí chodit do divadel.
Prozraďte nám, co ještě chystáte…
Do budoucna se chystám na radikální krok, na který však dojde až 27.dubna a bude to jakési překvapení. Takže zatím psssst.
Baví Vás ještě vystupovat? A s kým rád hrajete?
Rád hraju se všemi, kteří rádi hrají se mnou. Na scéně vzniká totiž nádherný svátek vzájemného porozumění a já si to užívám.
Podívejte se na webové stránky: www.semafor.cz