„Smíchov je jako učebnice dějin architektury: každý blok směrem od centra je další epocha,“ říkával fotograf Jiří Poláček (1946 – 2016), který atmosféru své rodné čtvrti zachycoval různými způsoby od sedmdesátých až do devadesátých let.

Utekl do USA, pak se ale vrátil

Jiří Poláček se brzy po absolvování střední školy pro pracující, v roce 1966, rozhodl opustit tehdejší Československo. Přes Jugoslávii a Rakousko se dostal až do Spojených států, kde mimo jiného absolvoval i kurz fotožurnalizmu na kalifornské UCLA. V roce 1972 se však kvůli hrozícímu nasazení do vietnamského konfliktu vrátil zpět do Prahy.

Osm let pracoval v oddělení velkoformátových zvětšenin v laboratoři ČTK. K tomu v letech 1974 – 1978 absolvoval externí studium fotografie na FAMU, které uzavřel cyklem panoramatických fotografií pražského Smíchova.

Český člověk

Od roku 1981 byl na volné noze, přičemž z počátku hodně fotografoval stavby sídlišť a výrobu jídel do knih a časopisů. V roce 1982 pak s kolegy z FAMU Janem Malým a Ivanem Luttererem založil společnost „Czech Field Studio“.

Právě tyto tři fotografy později proslavil rozsáhlý časosběrný cyklus Český člověk, který dokumentuje portréty Čechů a Češek od roku 1982.

Cestou z hospody

I když Poláček pracoval na jiných projektech, vždy se vracel k fotografování svého oblíbeného Smíchova. Jeden z jeho cyklů například zachycuje noční Smíchov a jak Poláček sám uvedl, snímky vznikly „cestou z hospody“.

Poprvé byla série těchto černobílých fotografií, které jsou poznamenané samotou totalitní noci, vystavena v roce 1980 v pražském Činoherním klubu, podruhé pak v Plasích.

Halucinogenní nadrealita

K cyklu Noční Smíchov se Poláček vrátil ještě jednou, na přelomu let 1983 – 1984. Už ale s barevným materiálem. „Dnes až fantaskně bizarní šedivost tehdejší Prahy zde až teprve v noci ukazuje své opravdové barvy přes den ztracené v záplavě prachu a marnosti,“ uvedl kurátor Pavel Vančát s tím, že použitá dlouhá expozice bez stativu, protknutá náhlým bleskem, dává předmětům dvojí existenci. Jednu noční - rozevlátou a druhou jasně konturovanou.

„Výsledkem je až halucinogenní nadrealita, sjednocující v sobě genius loci s rostoucí dokumentární hodnotou,“ dodal ve svém hodnocení pan Vančát.

A právě snímky Smíchova, ale nejen ty, můžete nyní obdivovat v pražské Fotograf Gallery, která má podporu hlavního města Prahy.