„Z autorových děl jsme vybrali špičku ledovce,“ říká kurátor výstavy Richard Drudy a dodává: „Vytvořil jsem možná trochu jiné vazby mezi jednotlivými díly, aby výstava fungovala jako organický celek. Neodděluji od sebe jednotlivé cykly, ani časové kapitoly. Anderleho dílo je neobyčejně konzistentní a vnitřně integrované.“
Potřeboval bych další život
Sám Anderle se nechal slyšet, že do „Panoptika“ vybral i obrazy, které nebyly nikdy vystavené. „Zapomněl jsem na ně,“ vysvětluje umělec jednoduše s tím, že k tomu, co vytvořil, se už nevrací. Jak totiž tvrdí, snaží se dívat stále dopředu.
„Koncepce výstavy mě vede k zamyšlení, jestli moje cesta byla opravdu ta nejsprávnější… Potřeboval bych další život, abych to mohl teď znova, poučen chybami, všechno namalovat,“ říká Anderle.
Maloval, bubnoval, hrál divadlo
Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v Pavlíkově u Rakovníka. V letech 1951 až 1961 absolvoval v Praze Vyšší školu uměleckého průmyslu a po té ještě Akademii výtvarných umění. Už během studií bubnoval v kapele.
Od 60. let pak začal spolupracovat s Černým divadlem Jiřího Srnce, s nímž objel takřka celý svět. Zajišťoval pro něj výtvarnou stránku, v divadle působil ale i jako herec. Rovněž se zde seznámil se svou ženou, loutkoherečkou Miladou.
Asistent Jiřího Trnky
Od roku 1969 pracoval čtyři roky jako asistent slavného Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V té době byl už coby výtvarník známý nejen v naší republice, ale i na mezinárodní scéně.
Od sedmdesátých let byl však u nás tak trochu v nemilosti. Zato v cizině byl oslavovaný. Za hranicemi mu pořádali samostatné výstavy, v roce 1982 byly dokonce jeho obrazy poprvé představeny i na prestižním Benátském bienále.
Člověk a jeho tělo jako téma
Jeho grafika, která ho proslavila, a která oslavuje lidské tělo i historii, je dnes k vidění v předních světových galeriích. Najdeme ji například v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, v pařížském Centru Georgese Pompidoua, či ve florentské galerii Uffizi.
Anderleho celoživotním tématem je člověk a jeho fyzické tělo v plynutí času. Zabývá se jím v cyklu Vanitas – Pomíjivost anebo ve slavné parafrázi Vermeerova obrazu Dívka čtoucí dopis, kde tvář renesanční krásky rozfázoval od mladičké dívenky po stařenu nad hrobem.
Staří mistři jako inspirace
Anderle se často inspiruje díly renesančních a barokních mistrů. Dokonce vytvořil celý cyklus nazvaný Dialogy se starými mistry. Věnuje se ale i politické tématice - kreslil například vojáky první světové války, či totalitní monstra.
Jeho láskou jsou rovněž hudebníci. Kromě toho, že se jimi inspiruje ve své výtvarné tvorbě, sám dlouhá léta muzicíroval – bubnoval s kapelou Grafičanka.
Anderle jako sběratel
Když nemaluje, nehraje divadlo a nebubnuje, baví se sbíráním afrického domorodého umění. Jeho sbírka je jednou z nejvýznamnějších v Evropě. Průřez Anderleho tvorbou a část jeho sbírky afrických soch je k vidění v pražské Galerii Anderle, která vznikla v listopadu 2003 v Pelléově vile v Dejvicích.
Jiří Anderle získal řadu prestižních cen na mezinárodních bienále, v roce 1981 obdržel Grand Prix na Mezinárodním bienále grafiky v Lublani, což je ocenění považované ve světě za jakousi Nobelovu cenu za grafiku. V ČR mu byla v roce 2004 udělena Cena Vladimíra Boudníka a o dva roky později obdržel také medaile Za zásluhy. Jako jeden z mála žijících českých umělců byl také zařazen do čtyřiatřicetidílného slovníku výtvarného umění The Dictionary of Art, který vyšel v Londýně a v New Yorku v roce 1996.
Podívejte se na webové stránky: www.obecnidum.cz