České „kontrolní“ očumování

Věděl jsem, že určití lidé z určitých zemí se za svoje zírání nebudou omlouvat. Během svého pobytu v Německu jsem si nikdy nevšiml, že by Němci někdy na někoho okatě hleděli. Je to fajn, každý si tam užívá svůj vlastní klid a nemusí se starat, jestli třeba nemá na puse drobky od jídla.

Pražské pohledy

Bác! Najednou jsem se se svým bratrancem ocitl tady, v zemi Kafky a krásných žen. Vystoupili jsme na hlavním nádraží z vlaku; já měl jeden kufr a bratranec batoh. Do toho zářivě modrého kufru by se mi klidně vešla i menší velryba. Určitě právě proto na mě upřeně hleděly všelijaké postarší dámy, proč taky jinak? Musí to být kvůli tomu kufru, nebo ne? „Joshi,“ ptal jsem se bratrance, „co je to s těmi lidmi? Mám snad nudli u nosu nebo co?“

„Ne. Proč?“ podivil se on. Svěřil jsem se mu se svým pocitem, že na mě každý zírá takovým zlým pohledem a on jen přitakal. Já jsem známý tím, že se vždycky snažím prolamovat společenské bariéry, a tak jediné rozumné, co mě napadlo, bylo dělat na kolemjdoucí lidi milé obličeje. Roztáhl jsem pusu do šířky, jak to jen šlo, abych si při tom nenatrhl koutky. Říkal jsem si, že bude zajímavé vidět, jestli po mně budou dál všichni koukat, když se budu tvářit jako děcko, co právě dostalo to nejlepší lízátko na světě.

Uvažoval jsem takhle: Možná, že když nasadím maniakální výraz, všichni se mi pohledem raději záměrně vyhnou. Hrál jsem tu hru s ostatními cestujícími tak dlouho, dokud jsem nedostal křeč do obličeje. A zjistil jsem, že v Praze je to tak, že dokud člověk vypadá relativně normálně, ostatní po něm koukají. Ale když se tváří divně, nikdo si ho nevšímá. To je legrační, jak to funguje, ne? Nakonec jsme vyšli ven z toho hrozného podzemí, co si říká nádraží.

Toho dne jsem dospěl k závěru, že Češi nezírají z drzosti, ale ze zvědavosti: „Co je to za chlapa s tím příšerným kufřiskem, a proč je ho slyšet široko daleko?“

Má rada ostatním cizincům, kteří na „očumování“ nejsou zvyklí, zní: „Vracejte jim ty upřené pohledy a zaskočte je reakcí, kterou devadesát procent z nich nikdy nevidělo: úsměvem.“