Zahrada Kinských - historie

Svahy v místech zahrady Kinských pokrývaly zprvu lesy, od 12. století z větší části vinice. Existenci vinic dokumentuje darovací listina Vladislava II. z roku 1146, který vinicemi, táhnoucími se od paty Petřína až k jeho temeni, obdařil nedaleký klášter plaských cisterciáků. Za Karla IV se cister­ciácká část vinic nazývala V Ráji nebo též Ráj. Další vinice se jmenovala V Kartouzích a patřila kláš­teru kartuziánů. Táhla se až do Košíř, z plochy dnešní zahrady Kinských zabírala jen menší část. V důsledku husitských válek cisterciácký klášter zanikl a vinici V Ráji zabralo Staré Město pražské. Vinice V Kartouzích byla po vypálení kláštera kartuziánů prodána jako konfiskát měšťanovi Martinu ze Žamberka.
Vinice se zde udržely až do třicetileté války. Jen některé byly obnovovány i později. Postupně začal být Smíchov stále více vyhledáván pro zakládání usedlostí, dvorů a villegiatur šlechticů i bo­hatých měšťanů. Pozemky, zvané po někdejší vinici Ráj, byly pojaty do dvora, který v roce 1730 patřil Marii Anně Libštejnské z Kolovrat.
Na přelomu 18. a 19. století byly smíchovské stráně Petřína pusté, protkané příkrými stezkami a obtočené vozovou cestou. Lidově se jim říkalo Vrabcovna. Na úpatí svahu byly malé zelinářské zahrady, ve střední části svahu obydlí s pecemi na výrobu kuchyňského nádobí. Pískovcové skalky v nejvyšších partiích byly tehdy holé, místy je doplňovala vřesoviště. Tyto informace jsou známy ze zápisů o likvidaci církevních držav při Prašné bráně, k nimž patřily i pozemky na Smíchově. V roce 1799 je vlastnila Josefa z Rubnerů, ale při zmíněné likvidaci církevních držav je v roce 1787 koupila již Josefina matka. V roce 1828 je od Václava Novotného koupila Růžena Kinská, matka zakladatele zahrady.
Kníže Rudolf Kinský započal s budováním honosné zahrady s letohrádkem v roce 1828. Zahradu navrhl hospodářský ředitel Kinských František Hóhnel, který též práce řídil. Návrh leto­hrádku vypracoval architekt Jindřich Koch, který patrně navrhl i základní dispozici a prostorový rozvrh rovinaté části zahrady, vyvinuté na ose směřující k chrámu Panny Marie před Týnem, a hlav­nímu sídlu Kinských, paláci na Staroměstském náměstí stojícímu v sousedství chrámu.
Počáteční úpravy byly v prvních dvou letech zaměřeny na odtěžení a naopak dosypání a vyrov­nání paty petřínského svahu tak, aby zde mohl vzniknout letohrádek v prostorově náročné a efekt­ní kompozici. Na obtížné terénní úpravě údajně pracovalo několik set dělníků. Výstavba empíro­vého letohrádku byla ukončena v roce 1831, do roku 1836 byly provedeny modelace terénu, vý­sadby a podchyceny četné prameny, vybudovány cesty, vyražena 380 m dlouhá štola a založeny dva rybníky s vodopádem mezi nimi. Do roku 1836 nebo kolem něho byla postavena vrátnice, kočárovna zvaná Švýcárna, stavení zaměstnanců, zahradní stavení a deset skleníků pro tropické a subtropické rostliny.
Budování zahrady přerušila tragická událost v roce 1836, kdy Rudolf Kinský zemřel na násled­ky pádu z koně při závodech. Dílo po jisté pauze završila ovdovělá Vilemína Kinská. Jejím spolu­pracovníkem se stal Bedřich Wünscher, Hóhnelův následník ve funkci hospodářského ředitele. Wünscher působil ve službách Kinských celkem 62 let. Ze zahradnického pomocníka se postup­ně vypracoval na vedoucího zahradníka, pak správce a nakonec hospodářského ředitele. Navrhl úpravu výše položených partií, o které byla zahrada zvětšena v letech 1848 a 1849, kdy Vilemína Kinská přikoupila menší usedlosti Husinku a Štikovku. Wünscherovým dílem byl též plán dokon­čené zahrady, který vyhotovil v roce 1855. Originál, uložený v archivu na Staroměstské radnici, byl při požáru radnice v roce 1945 zničen, plán je znám pouze z kopií.
Existence úpravné zahrady, do které se mohli dostat i zájemci z řad veřejnosti, a to dvakrát týdně na vstupenky, vydávané v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, souvisela se zakladatelskou generací. Toto údobí trvalo do 70. let 19. století. Již v roce 1870 byly zrušeny některé skleníky a ros­tlinstvo převezeno do Heřmanova Městce. V 80. letech došlo k prodeji ovocné a hospodářské části zahrady pro účely výstavby kostela sv. Gabriela s klášterem benediktinek, která proběhla v letech 1888-1891, a další části zahrady pro výstavbu ústavu hluchoněmých (1901-1902).
Poslední soukromý vlastník, Ferdinand Kinský, měl v úmyslu zahradu rozparcelovat a zastavět v dolní části podél Holečkovy ulice činžovními domy a v dalších částech domy vilovými. Smíchovská obec žádost doloženou plány na rozparcelování a zástavbu zahrady zamítla. Spolu s pražskou obcí ji po vleklých jednáních od Ferdinanda Kinského odkoupila a dne 12. května 1901 zpřístupnila veřejnosti.
Do letohrádku byly přeneseny sbírky národopisného oddělení zemského muzea, otevřené veřejnosti 15. května 1903. Zahrada měla být podrobena úpravám, které by ji změnily v "národo­pisné sady". Na tuto úpravu byly dokonce plány, které na žádost obou obcí vypracoval tehdejší ředitel pražských zahrad a parků Karel Skalák. Vzhledem k vysokým nákladům však z realizace velkorysého programu sešlo, resp. došlo k jeho redukci na rozmístění jednotlivých národopisných objektů do zahrady a zřízení krajinsko-botanické zahrádky na malé ploše za letohrádkem. Tu navrhl opět Karel Skalák, realizace se uskutečnila za řízení profesora Nekuta, avšak již krátce po první světové válce zahrádka zanikla. K objektům, rozmístěným v zahradě, patřila nejprve Boží muka, která předtím stávala před kostelem sv. Prokopa na Žižkově. V zahradě byla umístěna v blízkosti horního jezírka. Dřevěná zvonička ze slováckých Dolních Bojanovic byla umístěna hned za leto­hrádkem, stejně jako dřevěný kříž z téže vesnice, který byl následně přemístěn na schodiště leto­hrádku.
Měnilo se též využití objektů, které patřily k původní výbavě zahrady. Kromě zmíněné instalace národopisných sbírek v letohrádku se zahradní stavení změnilo na restauraci, do kočárovny zvané Švýcárna byly po přestavbě umístěny sbírky zemědělského muzea.
Do zahrady postupně přibývaly další objekty. V sousedství letohrádku byl v roce 1914, při příle­žitosti sedmého výročí úmrtí herečky Hany Kvapilové, umístěn pomník ukrývající urnu s jejím popelem. Vyhotovil jej v roce 1913 Jan Štursa. V roce 1926 byla ve vstupní části z náměstí Kinských umístěna socha Čtrnáctiletá od sochaře Karla Dvořáka, na válcovém  podstavci pod platanem. Při příležitosti desátého výročí připojení Podkarpatské Rusi k první československé republice byl na plošinu poblíž bývalého domu zaměstnanců přemístěn v roce 1929 dřevěný kostelík sv. Michala z Medvedovců u Mukačeva. Do dolního jezírka byla přenesena socha Herkula z Kampy.

Pražské parky a zahrady (Božena Pacáková – Hošťálková a kol.)