Chceme dobudovat péči o seniory a postižené“

Podle radní Mileny Johnové je nutné nabídnout podporu rodinám, které se starají o svého člena doma.

Sociální oblasti v Praze se radní Milena Johnová (Praha sobě), která má resort na starost, věnuje už rok. A jak říká, snaží se ji především rozšiřovat a také modernizovat. Aktuálně například jedná s klienty z Domova Svojšice na Kolínsku, který patří pod pražskou správu a kde loni zjistil magistrát velká pochybení. Většina jeho klientů tam totiž byla umístěna, aniž se jich někdo zeptal. „Nyní se jich poprvé opravdu ptáme, jak by si představovali svůj další život,“ říká radní. Není to však jediný problém, hlavní město má podle Johnové v sociální politice vůči Pražanům stále značné dluhy.

* V čem má Praha v sociální oblasti největší resty?

Je jich strašně moc, a to v nejrůznějších oblastech. Myslím, že nejnápadnější je nejspíše to, že v Praze není dostatečná síť sociálních služeb pro lidi s postižením a pro lidi seniorského věku. Podstatná část služeb je situovaná mimo hlavní město, či dokonce v pohraničních oblastech, kam se jede více než dvě hodiny autem a hromadnou dopravou tam jedete celý den, protože jsou to velmi vzdálená místa. Ale požadavky lidí jsou dnes takové – a byly i dřív, jen dnes mají lidé větší možnost se projevit – že nechtějí své blízké předávat do vzdálených míst. Je tak větší tlak zabezpečit tyto služby tady.

* Proč má hlavní město rozmístěno ústavní zařízení po celé republice? Například v pohraničí?

Vzniklo to v 50. letech, kdy se rušily kláštery a komunistická vláda potřebovala někam odklidit a odstěhovat řádové sestry. Tak je spolu s lidmi s postižením odvezla do pohraničních oblastí, kde byly prázdné objekty po lidech německé národnosti vysídlených po druhé světové válce. Ta zařízení tam zůstala až dodnes a máme jich řadu. Po revoluci se to v průběhu času měnilo a řádové sestry se vrátily zpátky tam, odkud byly odstěhovány, nebo založily vlastní služby. Takže to je ta historie, takhle nemravně to vzniklo.

* Máte plán, jak toto zreformovat a třeba jak přiblížit tato zařízení Praze?

My bychom chtěli a pracujeme na tom, tyto služby zmodernizovat. Jako příklad bych uvedla zámek ve Svojšicích, kde jsme objevili neskutečně zanedbané sociální služby, kde donedávna byly šestilůžkové průchozí pokoje a vůbec se tam neinvestovalo, což je dost výjimečné – v těch ostatních pražských zařízeních se alespoň investovaly finanční prostředky, i když to často bylo do ústavního charakteru, jako hromadné záchody nebo koupelny. Zařízení ve Svojšicích je zejména pro lidi s duševním onemocněním a my se nyní snažíme zmapovat jejich potřeby a jejich preference, jak chtějí dál žít. Protože v naprosté většině tam byli přeloženi z bohnické léčebny, aniž se jich někdo zeptal. Nyní se jich poprvé opravdu ptáme, jak by si představovali svůj další život.

* Co vám říkají, že chtějí?

Část lidí se chce vrátit do Prahy a o další části víme, že chtějí zůstat, protože se za ty desítky let už stali místními obyvateli. A my se budeme snažit ty služby zkvalitnit a měnit jejich charakter, což děláme už jen tím, že se těch lidí ptáme a pracujeme s jejich skutečnými představami.

* Jak je možné, že se roky o toto zařízení a jeho klienty nikdo nezajímal?

To nevím, je to pro mě záhada, že tam šest let nebyl nikdo z gesčně příslušného odboru na magistrátu, a to ani na metodické prohlídce, ani žádné kontrole hospodaření, prostě nikdo. Nechápu to.

* Je právě tato skupina obyvatel sociálně nejvíce ohrožena?

Ano, je to určitě jedna velká část. Pak bych zmínila určitě ještě lidi bez domova. U této problematiky už existuje léta plán, že je potřeba decentralizovat služby pro bezdomovce, ale ten se nedaří. V Praze existují asi tři místa, kde jsou poskytovány nízkoprahové služby, kam se lidé mohou přijít ohřát a dát si jídlo. Těch lidí jsou v Praze tisíce a na tato místa je tak enormní zátěž, což s sebou samozřejmě přináší i negativní dopady pro tyto lokality. Lidé, kteří využívají tyto služby, jsou často zdecimováni léty pobytu na ulici, mají různé zdravotní problémy, přenášejí se s nimi i nemoci jako tuberkulóza, svrab, či paraziti jako vši. A často mají i více nemocí najednou, nebo jsou to závislí lidé.

* Co znamená ono decentralizování?

Udělat víc menších nízkoprahových služeb, aby se aktuální zátěž pro ta místa a pro obyvatele, kteří tam žijí, snížila. S tím jsme nyní začali intenzivně pracovat, máme už vytipovány první lokality, do kterých by se v dohledné době měla ta zátěž rozprostřít.

* Kolik je těch lokalit?

V tuto chvíli jsou asi tři.

* A můžete říct, i o jaká místa jde?

Ještě bych v tuhle chvíli nerada, protože je to v jednání.

* Inspirujete se třeba praxí z jiných zemí? Jakým způsobem tam pomáhají lidem bez domova?

Ze zahraničních zkušeností je známo, že je potřeba udržet lidi bez domova pod střechou. Tím pak využijeme situace, že tam jsou, a nabídneme jim pomoc, aby se z toho všeho mohli dostat. Pak totiž můžou najít důstojné řešení, aby nebyli devastováni na ulici, protože to má hrozné dopady.

* Jaké?

Třeba když dostane člověk na ulici chřipku. Normální člověk může ležet v posteli a pít horký čaj, ale lidé bez domova jsou na ulici. Nemohou tak doléčit choroby, které dostanou. Velkým problémem je i dostupnost zdravotní péče, protože nemocnice nerady přijímají lidi bez domova a brzy je propouštějí nedoléčené. Takže jejich zdravotní stav je často velice tristní. Nechápu, proč byl systém nastaven tak, že se nesnažíme využívat zimní období, tak abychom těmto lidem pomohli dát se dohromady. Aby mohli začít konzistentně uvažovat, jak změnit svou situaci, a nemuseli se na ulici vracet, a aby ten kolotoč přestal.

* Plánujete systém změnit? A případně jak?

My jsme nyní ve spolupráci s jednou organizací, která pomáhá lidem bez domova. Dohodli jsme se, že jedna z nocleháren přestane fungovat tak, že se večer otevře a ráno zavře, ale že se využije pro lidi na ulici, kterým nabídne intezivnější pomoc. A to především těm nejvíce ohroženým, kteří by jinak na ulici nepřežili zimu. Služba by měla nabídnout trvalou pomoc přes celou zimu, nebude třeba z ní odcházet a lidem se budou více věnovat sociální pracovníci, kteří budou pomáhat s hledáním individuálního řešení.

* Zaměříte se více i na ženské bezdomovectví, o kterém se moc nemluví?

Ano. Chtěli bychom jedno centrum speciálně určit ženám a doufám, že ve velmi blízké době je otevřeme. Protože ženy jsou znevýhodněny ještě dalšími faktory.

* Jaké další služby nejvíce v metropoli chybějí?

Jsou to odlehčovací služby, které pomáhají rodinám, jež musí celodenně a dlouhodobě pečovat o člena rodiny požadujícího podporu v každodenním životě, ať už jde o seniora v křehkém věku, nebo o dítě či dospělého s postižením. Tyto rodiny, které pečují dlouhodobě, nemají dostatečnou pomoc v profesionálních službách, které by jim odlehčily, tak aby se mohly zregenerovat, dojet si na dovolenou nebo si třeba dojít na operaci a vyřešit svoje vlastní zdravotní problémy. To je jeden z našich velkých úkolů – jak najít dostatečnou pomoc, aby tyto rodiny nebyly nuceny předávat své blízké do ústavní péče.

* Máte představu, kolika lidí se tato situace může týkat, že by potřebovali teď aktuálně pomoci?

Ta čísla nejsou známá, ale my se snažíme potkávat s těmi rodinami a zjišťovat od nich jejich potřeby. Spolupracujeme také s rodičovskými organizacemi či s uskupeními, jež poskytují registrované sociální služby, abychom zmapovali nabídku. Umíme však získat čísla, která se týkají demografického vývoje ve vztahu ke stárnutí populace, takže víme, jakou budeme potřebovat kapacitu pro lidi starší osmdesáti let.

* Nyní postačují kapacity v domovech pro seniory?

Často se potkávám s argumentem, že jsou stovky i tisíce lidí, kteří nejsou uspokojeni ve svých žádostech o umístění do pobytové služby, ale my nevíme, kolik těch lidí je skutečně. Máme počty žádostí, ale ne počet lidí, kteří podali žádosti, protože jich mohou podat více. Zrovna nedávno jsem tuto problematiku konzultovala s kolegy z jiných krajů, kde se tomu věnují déle. Oni vědí, že skutečná poptávka je dvacet procent z podaných přihlášek. A to jsou lidé, kteří by teď hned potřebovali pobytovou službu.