Já a informatika? Byl to jediný obor, který mi tehdy dovolili studovat

Pražský deník | Rubrika: Z metropole | Strana: 2 | Autor: ONDŘEJ LEINERT | Téma: Eva Vorlíčková

Radní Eva Vorlíčková v rozhovoru pro Pražský deník vzpomíná:

Ženy na radnici

Ženu, která má na pražském magistrátu na starosti informatiku a evropské fondy, jsem si představoval docela jinak. Jako typickou úřednici. Vladimíra Špidlu v sukni. „Nejsem žádná vypravěčka, budete mít co dělat, abyste z toho vyrobil kloudný rozhovor,“ upozornila mě hned. Nebylo to přitom vůbec třeba. Stačilo, aby vzpomněla, co ji před lety přivedlo k informatice, a bylo mi jasné, že tento rozhovor rozhodně neskončí u Opencard, mediálně zdánlivě nejatraktivnějšího tématu, které má Eva Vorlíčková na starosti.

* Vím, že je to trochu klišé, ale říká se, že žena a informatika k sobě tolik nepatří…

Já vám dám, že nepatří (směje se).

* Co vás tedy k tomuto oboru přivedlo?

Můj otec a děda byli podnikatelé v malém městečku na Vysočině. Měla jsem velké problémy vůbec dostat se na gymnázium. Když jsem pak hledala vysokou školu, nedostala jsem na žádnou doporučení, protože bylo nežádoucí, aby takovýto protistátní živel dál studoval…

* Proč vás tehdy považovali za protistátní živel?

Vlastnili jsme v Ledči nad Sázavou továrnu na obuv a kartáče či místní poštu. Mým předkům se dařilo, ale po převratu bylo všechno zkonfiskováno, můj otec se musel jít živit jako dělník. Ve velkých městech se pochopitelně podobné věci děly také, ale myslím, že na malých byla zášť proti prvorepublikovým podnikatelům obzvlášť velká. Ředitelka školy navíc byla docela stalinistka, takže lidé, kteří za první republiky něco dokázali, v jejích očích byli ti špatní.

* Takže na školu nevzpomínáte až tak v dobrém?

Bohužel ne. Jeden zážitek za všechny, o kterém se mi dodnes nedobře mluví… když mi bylo 16, zemřela mi maminka. Byl tehdy listopad. A už v lednu ředitelka školy uspořádala besedu s místním kronikářem, který začal vyprávět třídě o vykořisťovatelích za první republiky, například o rodině Vorlíčkových. K čemuž dodal, že má dobrou zprávu, že už začali vychcípávat.

* Jak jste na to zareagovala?

Zvedla jsem se a odešla ze třídy. A všichni spolužáci se mnou. Byli jsme výborná parta a scházíme se dodnes, ale ten šrám na duši zůstal.

* Co tedy následovalo po maturitě?

Táta chtěl, abych šla na vysokou, tím spíš, protože sám nemohl, když mu bylo 20, dostal na starosti fabriku. Začal sice studovat, ale s rokem 1948 se to všechno stoplo. Nicméně, abych se vrátila k vaší otázce... Táta za války pomáhal jedné rodině, nosil jim tehdy jídlo, pomáhal jim finančně… a člen této rodiny se později stal šéfem oboru Automatizovaného řízení ve stavebnictví na ČVUT. Když se dozvěděl, jaké jsou se mnou trable, otci vzkázal, ať se na tuto školu přihlásím, že mě vezme. Byla to snad jediná fakulta, v jejímž čele nebyl nikdo z komunistické strany.

* Ale kdybyste si tehdy mohla vybírat, na jaký obor byste šla?

Byla bych bývala šla na geodézii. Dokonce jsem tam i dělala zkoušky, ale nakonec jsem se narychlo přesunula na tuto fakultu. Takže jsem k tomu přišla jako slepý k houslím (směje se). Nicméně jsem obor vystudovala a hned po revoluci jsem s kamarády založila firmu na prodej a servis výpočetní techniky, kterou máme dodnes a zaměstnáváme kolem 20 lidí, i když já už v ní nepůsobím.

* A proč od firmy k politice?

Politika prochází celým mým životem. Částečně jsem k ní načichla už před rokem 1989, kdy jsem nastupovala do svého prvního zaměstnání, do výpočetního střediska národního podniku Kniha. Byla jsem tam víceméně sama, a tak jsem začala tisknout samizdaty. Jednoduše mi to v té atmosféře konce 80. let nedalo. Dostala jsem se tak k disentu. Cítili jsme, že se něco musí stát. A hned po listopadu 1989 mí známí, často intelektuálové, kteří byli donuceni za komunismu pracovat v kotelnách nebo mýt výlohy, měli připraven projekt, až to tady jednou padne… Pamatuji si, že celý prosinec jsem pak obíhala známé a sháněla podpisy. Bylo tehdy potřeba nějakých 20 tisíc podpisů, aby mohla být založená politická strana. Podařilo se, a tak vznikla Občanská demokratická aliance.

* Což byla v první polovině 90. let docela významná politická síla…

Ano. Vstoupila jsem tedy hned do politiky, nebyla jsem sice na nějakých významných pozicích, neměla jsem vODA žádnou funkci.

* Jak dlouho jste v ODA byla?

Do roku 1996.

* To se ještě ODA ve volbách dostala do Poslanecké sněmovny. Co vás vedlo k tomu opustit ji?

Snažili jsme se samozřejmě prosazovat dobré názory. Bylo nám vyčítáno, že příliš moralizujeme, že teď se máme orientovat hlavně na ekonomiku. Do ODA tehdy vstupovali lidé, kteří už s morálkou příliš nebyli zadobře, spíš jim šlo o posty, což se mi moc nezamlouvalo, a tak jsem odešla. Byla to už jiná strana, než kterou jsme před lety zakládali.

* Co se dělo v těch 13 letech mezi odchodem z ODA a vstupem do nové strany TOP 09? Trávila jste i tato léta politicky?

Ne, ale samozřejmě jsem měla spoustu jiných aktivit. Vstoupila jsem například do sdružení Přátelé podlipnických kostelů. Sháníme peníze na opravu tří krásných, raně gotických kostelů, o které se nikdo moc nestará a byla by škoda, aby zanikly.

* Mluvila jste o tom, že ODA se vzdálila původním ideálům. Proč jste si později vybrala TOP 09, stranu založenou Miroslavem Kalouskem, o jehož ideálech by rovněž někteří mohli pochybovat?

Ale naopak postava pana Schwarzenberga mi dávala záruku, že tyto ideály budou znovu postaveny na světlo boží. Faktem je, že kdyby u toho nebyl pan Schwarzenberg, asi bych nevstupovala. Když jsem ale byla oslovena, zda bych se nechtěla podílet na dění na Praze 5, šla jsem do toho.

* A zároveň jste se od začátku věnovala oblasti informatiky?

Mým cílem byla hlavně podpora malých a středních podnikatelů, s tím jsem kandidovala i do Poslanecké sněmovny. Ale pravda je, že obor IT je hodně specifický, mezi kolegy nás moc nebylo, kteří jsme s ním měli praktickou zkušenost, takže volba pak vcelku logicky padla na mě.

* Neříkali vám doma, ať se věnujete radši podnikání a do politiky nechodíte?

Už mě znají a vědí, že se vždycky do něčeho namočím, tak radši neříkali nic (směje se). Ale musím přiznat, že s touto funkcí dostává rodina poměrně zabrat.

* Takže manžel se teď stará o rodinnou firmu?

Ano.  A trochu mi, samozřejmě v dobrém, nadává, že jsem ho to všechno nenaučila dřív. Předávám mu totiž většinu informací o víkendu, kdy se mu moc pracovat nechce (směje se).

* Podle aktuálních statistik CVVM panuje u nás rekordní nespokojenost s politickou situací. Čím si vysvětlujete takovýto až odpor k politice?

Ani se tomu moc nedivím. Když jsou lidé neustále masírováni kauzami, jeden den si přečtete o velké kauze a za dva dny ji zase vytlačí jiná, stejně velká, valná většina věcí je zahrána do ztracena… Tak se ani nelze divit, že jsou lidé otrávení.

* S čím jste tedy do politiky znovu vstupovala?

S tím, že situace už je tak neúnosná, že je třeba poměry změnit a naplnit politiku tím, čím je. Tedy službou občanovi.

* Hádám, že jeden z nejpalčivějších problémů, které jste tady dostala na starosti, je Opencard. Když jste nastupovala do pozice radní, 29. listopadu jste v Mladé frontě Dnes řekla, že k této problematice sestavíte komisi. Už ji máte promyšlenou?

Ano. Budou dvě komise, komise rady a pracovní skupina, která bude sestavena z odborníků, již budou hledat,kam by se měla Opencard vyvíjet dál. Buď to bude jen jízdenka v Praze, což by vzhledem k vynaloženým prostředkům bylo docela málo. Proto uvažujeme také o tom, že by šlo o bankovní kartu, peněženku, kterou byste mohl používat jak k tomu nešťastnému parkování, které dnes moc nefunguje, tak i k drobným nákupům, placení lístků do kina a divadel a podobně.

* O širokých možnostech využití Opencard ale mluvil už Pavel Bém a nakonec funkcionality nabíhaly velmi pomalu… Bude mít pracovní skupina nějaké termíny, do kdy musí navrhnout řešení?

Ano, termíny si stanovíme. Předběžně předpokládám, že pracovní skupina by měla přijít s výsledkem své práce zhruba do půl roku amy politici se budeme muset rozhodnout. Samozřejmě si uvědomujete, že je třeba konat rychle, Opencard je zvlášť citlivé téma.

* Vy sama Opencard používáte?

Ne (směje se).

* A proč ne?

Městskou hromadnou dopravou nejezdím, protože když jsem podnikala, pořád jsem někde něco musela převážet, takže jsem se po Praze pohybovala autem. Abych pravdu řekla, autem jsem v práci za čtvrt hodiny a MHD za hodinu.

* To by vás v dopravním podniku asi moc rádi neslyšeli.

To ne, ale co s tím naděláte.

* Přesto uvedu jeden praktický cestovní příklad. Právě dnes jsem při dobíjení Opencard přes internet narazil na to, že i když si koupíte a platební kartou on­line zaplatíte jízdné, musíte ještě fyzicky dorazit k validátoru. Může být i toto jeden z problémů, kterým se budete zabývat? Aby po zaplacení přes internet bylo jízdné na kartu okamžitě nahráno?

Ano. Protože to, co je na kartě v této chvíli nahráno, je jen jedna z aplikací, která je možná. Pokud bychom tedy, čistě hypoteticky, nahráli na Opencard novou dopravní aplikaci, mohla by být karta využitelná i takto.

* Měla jste po nástupu do funkce, poté, co na vás „spadly“ problémy jako zmíněná Opencard nebo systémy Mepnet a Proxio, čas na zimní dovolenou?

Neměla, byla jsem tady dokonce i mezi svátky (směje se). Protože když jsem do funkce dosedla koncem listopadu, byly vypsané zakázky za 1,3 miliardy a bylo jasné, že na ně nenajdeme dost peněz. Vezměte si, že mám v rozpočtu na kapitálové výdaje 195 milionů korun plus převody z roku 2011, dalších asi 280 milionů… Takže požadavky, které měl předchozí pan ředitel, 1,3 miliardy, byly jasně nesplnitelné. Snažila jsem se tedy rozklíčovávat, které věci bychom mohli stopnout, abychom nenarušili chod resortu a pátrala jsem, kterým směrem se ubírat.

* Dám vám možná trochu naivně znějící otázku, kterou svým subjektům pokládal filmař Jan Špáta. Jaké je vaše největší přání?

Co se týče působení na magistrátu, byla bych opravdu ráda, aby se nám povedlo co nejdříve rozklíčovat všechny započaté projekty, aby tady byly jasně dané smlouvy a už nikdy nemohlo dojít k tomu, že je tu obrovsky nafouknutý rozpočet a Praha ani neví, za co které peníze dává.

* A co se vašeho osobního největšího přání týče?

Abychom to tady ve zdraví přežili (směje se).

* Jak vypadá v tuto chvíli váš běžný pracovní den?

Vstávám v půl sedmé, po osmé hodině jsem tady. Někdy se stává, že mám i dvanáct schůzek za den a doufám, že už se to uklidní. Komunikuji s novým ředitelem IT, vyřizuji emaily, připravuji se na rady, zastupitelstvo… A v kolik hodin se dostáváte domů? Snažím se kolem šesté hodiny odsud odejít.

* A ve zbytku dne?

Sedím a koukám do zdi (směje se). Musím uznat, že teď nejsem moc velkou pomocnicí v domácnosti. Což mě mrzí. Mám devadesátiletého otce, o kterého se stará můj muž se synem a mám tak trošku nečisté svědomí, že jim moc nejsem platná. Občas, pravda, uvařím.

* Čím dobrým se tedy mužům revanšujete?

Moji asi největší specialitou, na kterou chodí všichni z širokého okolí, je zvěřina. Cokoli si vymyslíte. Kanec na víně, srnčí na smetaně…Vtýdnu se samozřejmě taková věc vařit nedá, ale o víkendu si to vychutnám.

 

21. února 2012
21. února 2012