Krása dneška vstupuje do desáté sezony

Kteří skladatelé jsou spjati s německým a italským komunismem či meziválečnou avantgardou v USA? Co má hudba společného s matematikou, jak se promítl dadaismus do francouzské hudby a jak zní písňová tvorba, která vychází z jazzu a zároveň je inspirována Čajkovským? Na tyto otázky najde odpověď další pokračování cyklu soudobé hudby Krása dneška, který již podesáté uvede orchestr PKF – Prague Philharmonia. Také v sezoně 2014–15 se uskuteční obvyklá šestice komponovaných večerů v čele s ambasadorem soudobé hudby u nás, Petrem Kofroněm, jenž se pověnuje hudebním osobnostem, které komponovaly pod vlivem různých historických epoch, témat či oborů a ve své době se odklonily od obecně platných myšlenkových a hudebních principů. Program večerů pak ozvláštní host „napříč“ související s jednotlivými tématy a obohatí je svým nehudebním úhlem pohledu. Stejně jako v předchozích sezonách se stane útočištěm a scénou cyklu Experimentální prostor NoD v Dlouhé ulici.

První koncert připomene v úterý 25. listopadu nepříliš časově vzdálenou epochu komunismu na území našich západních sousedů. „Představíme německou hudbu 20. století vycházející z idejí komunismu a socialismu a setkáme se s některými z předáků komunistické strany – Paulem Dessauem, Kurtem Weillem či Hannsem Eislerem. Je ostatně pozoruhodné, že jejich díla se ocitala i v době dovršeného socialismu u nás velice zřídka na koncertním pódiu, jakoby naše avantgarda dělnické třídy nedůvěřovala opravdovosti vyznání těchto skladatelů,“ zve na blížící se koncert dramaturg, moderátor a dirigent Krásy dneška Petr Kofroň, který opomíjeným skladatelům plánuje věnovat patřičný prostor.

Své rozhořčení nad osudem tvorby Hannse Eislera vyjádřil též jeden z našich nejavantgardnějších českých skladatelů 20. století, hudební teoretik a pedagog Alois Hába v roce 1963 na Sjezdu skladatelů: „Myslíte, že bylo politicky správné, že se hodil Schönberg a jeho škola do chřtánu kapitalismu a Západu? A na druhé straně se nebral v úvahu Eisler, komunista, který z těch metod a harmonií vykřesal živou hudbu, téměř muzikantsky veselou, agresivní apod. A kde je tento člověk u nás? Kolik Pražských jar pro něho nebylo místo!“

Koncert zahájí dvě díla německého dirigenta a skladatele Paula Dessaua, Concertino pro sólové housle, flétnu, klarinet a lesní roh z roku 1924 a Smyčcový kvartet č. 4 „99 Bars for Barbara“, který Dessau napsal ještě v americkém exilu roku 1948 a věnoval jej své neteři a studentce piana. Přestože se jedná o třídílný drobný kvartet, který čítá kolem tří minut, nelze jej označit za nadmíru snadnou příležitostnou kompozici, ale spíše za vrtkavé scherzo v radostné narážce zvuku, jež nabízí taneční, rytmickou a harmonickou bodrost s mnoha drobnými nerovnostmi a nejasnostmi.

Následovat bude Sonáta pro violoncello a klavír z roku 1920 významného německého skladatele Kurta Weilla, jehož sílící politické zájmy jej dovedly ke spolupráci s levicovým dramatikem B. Brechtem a jejich otevřená satira vládních orgánů způsobila revoluci v hudebním divadle. Kurt Weill tuto sonátu napsal ve svých dvaceti letech a již v této době v sobě dílo odráží odklon od klasických idiomů s rozšířenou harmonickou a nekomerční slovní zásobou, která poukazuje na vliv C. Debussyho spíše než R. Strausse či H. Pfitznera, jak tomu bylo v případě jeho dřívější komorní hudby.

V závěru večera zazní Sonáta pro housle a klavír „Reisesonate“ z roku 1937, též známá jako cestovní sonáta rakouského skladatele komponujícího v Německu, Hannse Eislera. Eisler byl zapáleným komunistou, jehož moderní hudba znechucovala, jeho písně, divadelní, kabaretní a filmová hudba má proto silný politický podtext. „Cestovní sonátu“ Eisler složil v exilu ve Španělsku, poté, co v roce 1933 prchal před národními socialisty v Německu. V tomto období se Eisler cítil osamocen a vykořeněn, i přesto však jeho sonáta velmi obohatila repertoár houslových skladeb 20. století. Je vhodná jako studijní materiál pro pokročilé žáky, protože nevykazuje přílišné technické obtíže, avšak vyžaduje umění hudebního ztvárnění, a proto je znamenitým úvodem do houslových skladeb 20. století. Nutností je maximální expresivita a široké spektrum projevu nářku a zděšení vyvolaného bojovými pochodovými rytmy, které symbolizují ohavný pošklebek nacistickému režimu. Závěrečná věta je plná ducha a vtipu, plná bouřlivého pohybu a odráží Eislerův optimismus v boji proti nacistickému režimu za spravedlivý a sociální svět.