Mám to vůbec zapotřebí? Mám!

Málokdo se ocitl na začátku politické kariéry pod takovým tlakem jako já. Mám to vůbec v šestašedesáti zapotřebí, když jsem si v klidu mohl užívat vrcholu své lékařské a manažerské kariéry? Jako občan, který chce věci měnit, říkám, že ano.

Moje politická kariéra se nezrodila líbáním masivních prstenů na dobře živených rukou pražských kmotrů, ale souhrou řady okolností, které vycházely z neutěšené situace v pražské ODS. Také ve mně dlouho vyvolávala pocit bezmoci a blbé nálady. Ač jsem už řadu let aktivní ve veřejných záležitostech,musím přiznat, že se postupně začalo měnitmé vnímání vnitrostranické politiky. Pocit naštvanosti je velmi pohodlný amůžete se jím unášet ve vlastním sofa nebo při debatě v kavárně. Je přitom velmi vzdálen od titěrné snahy přesvědčit na všech stranických úrovních demokratickou většinu kolegů o svých záměrech. Tedy o realizaci cílů ještě předtím, než s nimi předstoupíte před veřejnost. To je vlastně ta nejpodstatnější část politické práce. A do toho se v Česku nikdo moc nehrne. Každodenní práce v politické straně je totiž hodně vzdálená lákavé a jednoduché atmosféře pouličních změn a obecného vzdoru.

Ideál? Strana bez minulosti

Ve stávajícím volebním systému platí, že pokud politická strana nezíská nadpoloviční většinu ve volbách, je odkázána na jednání s jinými stranami o koalici. Většina protestujících si vlastně přes spoustu nadávek přeje změnit právě tento systém. V ideálním povolebním světě by byla nejlepší spolupráce dvou pravicových stran bez jakékoliminulosti a odpovědnosti za předchozí rozhodování.

Takovou stranou však není ani TOP 09, prorostlá spoustou starých tváří s novým politickým marketingem. Sebevědomý styl při vyjednávání byl pak pro pražské občanské demokraty procházející vnitřní očistou rozčarováním. Žádná koalice přitom nebyla sjednána předem a dohoda ODS s ČSSD nakonec vznikla pod silným tlakem. Zcela nesprávně je přitom vnímána jako pokračování neprůhlednosti. Slova jsou však v této situaci zbytečná.

Změnu je možné prokázat pouze činy, tedy naplňováním programu, což by podlemě zvolil každý, kdo by dostal příležitost řídit pražský magistrát. Proti kritice – tedy spíše neomalenému řevu – založené na obavách není možné se bránit. 

Dospěl jsem k závěru, že pro realizaci změn na magistrátu a zároveň také stylu politiky pražské ODS je daleko vhodnější zastávat pozici primátora a spolupracovat s ČSSD. Tím se nijak nevzdalujeme našim stranickým hodnotám. Od sociálních demokratů totiž očekávám zejména citlivé vnímání sociálních témat. Na konci realizace koaliční dohody by měla být naprostá transparentnost při správě věcí veřejných, inventura smluv a projektů, podpora podnikavosti a zdravé finance.

Teprve potom mně osobně a pražským občanským demokratům můžete vystavit účet.