Pěstoun není superman. Stačí mít místo v srdci, říká pro deník Metro Alexandra Udženija

Pěstounská péče je pro mnoho českých dětí jediným způsobem, jak získat náhradní rodiče, vyrůstat v rodině a mít tak co možná nejvíce plnohodnotný život. Hlavní město i mnohé další tuzemské regiony však mají problém. Potýkají se právě s nedostatkem pěstounů. Právě proto chce Praha, stejně jako v předchozích letech, prostřednictvím Dnů pěstounství poděkovat těm, kteří pečují o potřebné děti. Program bude zahájen ve čtvrtek na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze 3 a potrvá do příští soboty 10. června. „Musíme tato témata otevírat, protože málokterá činnost je pro společnost tak přínosná, jako je právě pěstounství,“ říká pro deník Metro náměstkyně primátora pro sociální věci, oblast zdravotnictví a bydlení Alexandra Udženija.

Proč mají Dny pěstounství smysl?

Tato akce má z mého pohledu opravdu zásadní význam. Předně, a to je nejdůležitější, o pěstounství se více mluví. Důležité je, že se o pěstounské péči mohou dozvědět lidé, kteří o ní doposud neslyšeli, nebo o ní nijak nepřemýšleli. Cílem je také získat a nadchnout nové zájemce o pěstounskou péči. Některé akce v rámci Dnů pěstounství jsme samozřejmě také připravili jako poděkování stávajícím pěstounům, protože to jsou skuteční hrdinové, kteří obětují významnou část svého života, aby pomohli dětem, které z nějakého důvodu nemají to štěstí vyrůstat v normální fungující rodině.

Pojem pěstounství nemusí být všem čtenářům znám. Popíšete prosím, co přesně znamená a obnáší?

Pěstouni pečují o děti, o které se nemůže osobně starat žádný z rodičů. Je to v podstatě péče o dítě, které sice má svou vlastní rodinu, ta se o něj ale nemůže aktuálně starat. Pěstounská péče může být přechodná i dlouhodobá a má vždy přednost před péčí ústavní. Často bývají pěstouny příbuzní, například prarodiče, tety.

Těmto pěstounům se říká nezprostředkovaní, že?

Ano. Ale jsou tu i takzvaní zprostředkovaní profesionální pěstouni. Všichni tito úžasní lidé dávají dětem péči a domov, a za to jim patří náš hluboký obdiv a dík.

Co člověk musí vše splnit, aby se stal pěstounem? Pro koho je tahle role nejvhodnější?

Pěstounská péče je vhodná pro všechny, kteří mají ve svém srdci ještě místo. Pěstoun nemusí být žádný superman. Je zapotřebí, aby prošel takzvaným přípravným kurzem a psychotesty. Posuzují se i další faktory, jako je motivace, zázemí, zdravotní stav a tak dále. Důležitá je ale především ochota pěstouna přijmout dítě, které to skutečně potřebuje. Dítě, které má za sebou mnohdy těžkou minulost, která ovlivňuje nejen současnost, ale často i jeho budoucnost. Zároveň je u pěstounů důležitá také ochota a umění jednat s biologickou rodinou, protože kontakt s touto rodinou je často nedílnou součástí výkonu pěstounské péče a není vždy jednoduchý.

Existují případy, kdy se pěstounská role zneužije třeba kvůli penězům? Pamatujete takový případ?

Toho bych se příliš neobávala. Současné finanční zajištění pěstounů skutečně neslouží ke zvýšení životního standardu. Naopak znám osobně mnoho pěstounů, kteří výkon pěstounské péče „dotují ze svého“. U zprostředkované pěstounské péče navíc musí pěstoun podstoupit přípravné kurzy, kde jedním z témat je právě i motivace.

Uvažovala jste někdy, že byste se sama stala pěstounkou?

Myslím, že při mém pracovním nasazení a vytížení bych asi nebyla dobrým příkladem pěstounky. O to víc obdivuji všechny ty, kteří se pro pěstounskou péči rozhodnou, a pokusím se pro ně udělat maximum, co je v mých silách.

Jaká je obvyklá délka pěstounské péče?

Dlouhodobá pěstounská péče může trvat klidně i do zletilosti dítěte. Přechodná varianta pěstounské péče trvá dle potřeb dítěte. Tedy než je biologická rodina schopna se o dítě adekvátně postarat. Nebo než se najde jiná dlouhodobá alternativa, což může být i osvojení. U přechodné pěstounské péče je spíše ten problém, že se tato náročná péče nedá vykonávat příliš dlouhodobě. Přestože si pěstouny v Praze snažíme hýčkat, po několika letech odcházejí a této činnosti se už dále nevěnují. Jedná se skutečně o enormně náročnou práci, kdy pěstouni často pečují o miminka například od drogově závislých matek, o děti se zdravotními handicapy a podobně. Právě proto ale musíme o této problematice více mluvit, více motivovat potenciální pěstouny, vzdělávat společnost a především poskytovat maximální součinnost pro aktivní pěstounské rodiče.

Jaký je vztah pěstoun – biologický rodič? Čím se tento vztah liší od adopce?

Vztah pěstounů a biologických rodičů musí být založen na vzájemném respektu a pochopení. Jen tak může být pro dítě skutečně přínosem. Osvojení je něco zcela jiného. Osvojené dítě z nějakého důvodu „nemá“ svoje biologické rodiče, jeho rodiči se pak stávají právě osvojitelé, a to se všemi právními důsledky. Pěstoun není skutečným rodičem. Jeho práva a povinnosti jsou odlišná.

Proč je u nás tak těžké adoptovat dítě? Je podle vás pěstounství šance například pro stejnopohlavní páry, jak se stát jakýmisi náhradními rodiči?

Je nutné si uvědomit, že náhradní rodinná péče je vždy službou především pro dítě. Potřeby dospělých jsou v tokovém případě až druhořadé. Vždy je nezbytné zajistit adekvátní formu péče o dítě. Při zprostředkování náhradní rodinné péče vždy platí model, že hledáme dítěti rodiče nebo pěstouny. Nikoliv naopak, tedy že rodičům hledáme děti. Pěstounství a náhradní rodičovství jsou dvě zcela odlišné věci a není vhodné je míchat, i když chápu, že zatím máme jako společnost v tomto ještě mezery.

Další důvod o tom hovořit?

Domnívám se, že situace v Praze je poměrně liberální, hlavní město je multikulturní a ve spoustě věcech specifické. Není výjimkou, že se žadatel, který žije v homosexuálním partnerství, stane rodičem – tedy osvojitelem. Já osobně v tom nevidím žádný problém.

Vy sama jste byla takzvaný respektující rodič, nebo jste své dcery občas „propleskla“?

To musí posoudit především mé dcery. Snažím se být chápající a respektující matkou, ale to říká asi každý rodič. Rodina je pro mě opravdu nejvíc. Jsem šťastná, že jsem mohla vyrůstat v milující rodině, a snažím se stejné prostředí vytvářet i svým dětem. Samozřejmě že si občas říkám, že jsem některé situace nebo věci mohla udělat jinak, která máma nepochybuje. Ale věřím, že holky vidí a vědí, že jsou pro mě a mého muže tím největším darem, který nám život dal.