Pouhé navyšování počtu lůžek je cesta do pekel, říká radní Milena Johnová

Minulý týden musela „rozdýchávat“ výsledky auditů, které odhalily mizerné hospodaření i řízení u tří poskytovatelů městských sociálních služeb. „Na těch výsledcích mi přijde nejhorší, že tak strašně selhal kontrolní systém a úřad nebyl schopen odhalit ta pochybení dřív. Jsou to věci, které mohly být odhaleny. Pravidelnější kontroly i metodické vedení by dokázaly řadu těch negativních věcí eliminovat. Nejvíc skandální je to, že to naši předchůdci nechali dojít tak daleko,“ uvedla radní pro sociální oblast Milena Johnová, která razí cestu minimalizace poptávky po pobytových službách skrze posilování těch terénních.

Která konkrétní věc z těch auditů vás osobně nejvíc zaskočila?
Přijde mi absurdní, že ve Zvíkovci byla dva roky prázdná budova, v níž nebyli klienti. Když jsem se na to při své návštěvě loni kolem Vánoc zeptala, tak mi bylo řečeno, že jsou klientky u rodin. Ta budova byla ale prázdná dva roky a nikdo to netušil. A mezitím navíc vznikl plán na odkup sousedního pozemku a výstavbu nové administrativní budovy. To mi připadá skutečně zvláštní. Podle mě tenhle případ ilustruje přístup našeho úřadu k těmto zařízením, která zřizuje město. Ukazuje to, že se to nejen mizerně kontrolovalo, ale že tam chybělo i metodické vedení ze strany magistrátního odboru.

Co má být podstatou vámi avizované nápravy systému?
Chci, aby se s velmi omezenými veřejnými prostředky, kterými disponujeme, zacházelo hospodárně a aby sloužily ohroženým skupinám obyvatel. Hlavně tedy seniorům a lidem se zdravotním postižením. Ty peníze mají primárně přispívat k lepším službám a tím ke zkvalitňování jejich životů. V novém systému kontroly se bude hospodaření kontrolovat v souvislostech, nejen účetnictví.
Ředitelé těch ústavů se například brání argumentem, že nepřekračovali mzdové limity. To je pravda, nepřekračovali je. Ale to stejně neznamená, že je to v pořádku. My budeme schopni zjistit, jestli bylo čerpání peněz v pořádku nejen vzhledem k platným právním a interním pravidlům, ale jestli byly ty peníze použity ve prospěch klientů. Budeme se ptát na efekt těch finančních prostředků. V praxi to bude znamenat, že se do kontrol zapojí vedle odboru kontrolních činností i věcně příslušné odbory – sociální a zdravotní. Musíme se ale jednoznačně zaměřit vedle kontroly i na metodické vedení, které tu dosud prakticky neexistovalo.

Čeho má to metodické vedení docílit?
Ty organizace musí vědět, jak mají plánovat a odůvodňovat investice, jak mají poskytovat péči atd. Nějaká jednotící linka zřizovatele tady naprosto chyběla i v té metodické oblasti. To chci jednoznačně změnit tím směrem, abychom se byli společně schopni podívat na kvalitu péče. Aby mělo město vůbec představu, jak vypadá kvalitní služba. Ještě před vánocemi kvůli tomu děláme první metodický seminář a další budou následovat. Metodici se pak budou samozřejmě zaměřovat na jiné aspekty než teď. Chci, aby byla jejich práce rapidně jiná a lepší. Plánujeme přijmout nové lidi a zlepšit metodickou podporu.

Ráda byste ukončila umisťování hendikepovaných Pražanů do „detašovaných“ ústavů v jiných krajích. Jak to chcete reálně provést?
Ti lidé jsou tam doslova vyváženi, protože nemají žádnou jinou možnost. Zdědili jsme bohužel děravou síť – v hlavním městě není dostatek ani pobytových ani terénních služeb. Je to smutné dědictví, které se táhne až do 50. let minulého století. Mnozí lidé, kteří dnes žijí v mimopražských zařízeních, jsou už místní. A nikdo je nemůže nutit proti jejich vůli k návratu do Prahy. To je jasné. Máme před sebou ale dva úkoly. Jednak zlepšit péči v mimopražských zařízeních pro ty, kteří zůstanou, v tom smyslu, aby byla víc individuálně cílená. Roky jsem pracovala jako sociální pracovnice a umím si proto představit, že existují individualizovaná řešení pro každého jednotlivého člověka. A ta bychom měli použít. Konkrétně ve Svojšicích teď mapujeme potřeby a preference lidí, kteří tam jsou. A současně musíme výrazně posílit síť služeb v Praze, abychom Pražanům mohli nabídnout odpovídající pomoc přímo v hlavním městě.

A co z toho mapování vyplývá?
Začíná být zřejmé, kdo chce zůstat a kdo se chce naopak vrátit do Prahy. Je už jasné, že rozhodně přes dvacet z nich chce zpátky tam, kde mají kořeny. Do Svojšic se dostali z přestupní stanice Bohnice a nechtějí tam zůstávat. V samotné Praze pak potřebujeme mnohem lepší nabídku všech typů služeb – pobytových, terénních, odlehčovacích. Během třiceti let od revoluce tuto obludnost zahájenou v 50. letech nikdo neřešil. V pobytových službách je dnes obrovská část lidí s postižením, kteří by mohli žít se zapojením terénní služeb a s pomocí přirozeného sociálního okolí samostatně. A jsou tam dokonce takoví lidé, kteří by žádnou komplexní péči nepotřebovali.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Vím o pánovi, který odjíždí pravidelně sám ze Svojšic starat se vždy několik dnů o svou matku na Vysočinu. A pak se zase vrací do ústavu! Prostředky, které na něj dáváme, přitom třeba zoufale potřebuje rodina, která se v Praze stará o blízkou osobu s hendikepem a která je kvůli tomu zcela vyčerpaná. Tady zase narážím na nedostatečnou nabídku odlehčovacích služeb. Ty fungují tak, že pečující osoba buď předá na nějakou dobu svého blízkého do pobytového zařízení nebo někdo dochází do domácnosti, kde žije pečující s tím, o koho pečuje. V obou případech to přináší pečujícímu velkou úlevu, možnost se „nadechnout“. Když se vrátím na začátek, udělám zkrátka vše pro to, abychom nemuseli vyvážet lidi ven. Doufám, že na prosincovém zastupitelstvu schválíme navýšení prostředků pro tu pražskou síť služeb. A s MPSV jednáme o grantu na tyto účely ve výši víc jak 140 milionů korun.

Hájíte rozhodnutí Prahy 10 i Prahy 11, které budou rušit pohotovosti na poliklinikách. Nezkomplikuje to život lidem, kteří budou muset třeba s chřipkou do velké nemocnice, kde jim bude hrozit mnohahodinové čekání? A nezatíží to zbytečně i ty nemocnice?
Já bych neřekla, že hájím rozhodnutí městských částí, ale snažím se řešit dopady těch rozhodnutí. Hlavní město má za úkol zajišťovat lékařskou pohotovostní službu, což činí skrze síť dojednaných provozovatelů v nemocnicích. Dříve existující síť na poliklinikách v jednotlivých městských částech byla roztříštěná. Byly tam různé otevírací hodiny, různé možnosti odborných vyšetření a tak dále. A celé to stálo zbytečně moc peněz. Navíc podle mých informací je stejně v Malešicích zhruba polovina lidí z pohotovosti na poliklinice posílána do nemocnice. Praha 10 na tu službu doplácela skoro deset milionů ročně, což je téměř polovina celkového doplatku, který doteď dávalo město šesti poskytovatelům. Veřejné prostředky jsou vždy omezené.

Jaká síť pohotovostí je tedy ideální?
Já bych například nedokázala sehnat pět milionů pro pohotovost v každé městské části. Ve Vinohradské nemocnici po dohodě s námi a s příslibem příspěvku od města posilují kapacitu pohotovostní služby. A komfort návaznosti další odborné péče je v nemocnicích fantastický. Vlastně ani nemusíte jít ke všeobecnému lékaři. Při registraci vás rovnou pošlou k odborníkovi. Městem provozovaná jediná pohotovost na poliklinice (ve Spálené - pozn. redakce) byla tak málo vytížená, že jsme její provoz zredukovali jen na víkendy. Jsem přesvědčená, že soustředění pohotovostí do nemocnic je daleko lepší varianta. Myslím si, že je to přínosné pro pacienty, pro správce veřejných financí a nakonec i pro ty zdravotníky, protože ti budou moct poskytovat kvalitnější služby, na které dostanou peníze. A tímto směrem jde i Ministerstvo zdravotnictví, které řeklo, že ze zdravotního pojištění se budou hradit pohotovosti jen tam, kde je urgent.

Ten argument, že v nemocnicích budou lidé čekat kvůli těm změnám déle, ale nevyvracíte?
Předpokládáme, že v čekacích dobách existují rozdíly i mezi nemocnicemi. Mám osobní zkušenost s ÚVN, kde jsem nečekala vůbec. Na druhou stranu na Vinohradech nebo v Krči se někdy čeká několik hodin. Vytíženost je evidentně různá a je třeba pomoci lidem, aby se vydali tam, kde je čekací doba nejkratší. A s cílem rozložit tu zátěž chceme během příštího roku vyvinout mobilní aplikaci, která uživatelům umožní zjistit, kde se čeká nejdéle a kam se mají vypravit. Ostatně toto máme i v koaličním programu.

Je v Praze dost míst v domovech pro seniory? A co bude třeba udělat, aby ta místa nebyla vzhledem k demografickému vývoji méně dostupná?
Pobytových kapacit je určitě už teď nedostatek a my máme v plánu jejich posilování. Na podzim jsme převzali od Prahy 6 velký objekt v Dejvicích, kde chceme vybudovat nová lůžka, ale i zázemí pro terénní a ambulantní služby. Rozšiřujeme kapacitu už existujících zařízení města a městských částí. Podle komunitního plánu by mělo v do roku 2021 přibýt tři sta lůžek. Problém je ale opět také v tom, že není dostatečná kapacita flexibilních terénních služeb. V případě seniorů jde o kombinaci čtyř základních terénních služeb, které ve vzájemné součinnosti udrží seniory mnohem déle v domácím prostředí: o asistenci, tísňovou péči, domácí zdravotní péči a pečovatelskou službu. Potenciál je zejména v modernizaci pečovatelské služby.

Jak by se měla změnit?
Dnes jde v naprosté většině o dovážku obědů, nákupy a úklid. To je ale neefektivní, protože dnes existuje mnoho firem, které toto dělají a zároveň nejsou zatěžovány administrativou jako sociální služba. Rozšíření pracovní doby pečovatelské služby a větší zaměření na péči přitom dokáže udržet v domácím prostředí i lidi s velmi komplexními potřebami. Pouhé navyšování pobytových kapacit je cesta do pekel. Je třeba jít do daleko větší hloubky a dívat se na věci komplexně – hledat zdroje ve všech sférách včetně technologických pomůcek.

Máte pocit, že někteří starší, ale jinak fyzicky soběstační lidé odcházejí žít do domovů pro seniory třeba i proto, že nechtějí být sami nebo jim to přijde pohodlnější?
Tak to nepochybně někteří lidé mají. Především jsem ale přesvědčená, že je třeba se začít připravovat na stáří v padesáti letech - aby bylo úspěšné, abychom stárli zdravě. Každý je v tom ohledu odpovědný za svůj vlastní život. Měli bychom dělat vše pro to, abychom zůstali co nejdéle fit a dokázali se o sebe postarat. Demografická křivka je neúprosná. Zhruba za dvacet let bude potřeba nejvíc péče, protože bude nejvíc starých lidí, bude současně nejmenší počet lidí, schopných se o nás postarat. Mluvím totiž o své vlastní generaci. To dnes víme a musíme s tím pracovat. Veřejní prostředky nikdy nebudou dostatečné.

Jaký význam osobně přikládáte pomoci bezdomovcům, narkomanům a podobným skupinám obyvatel?
Je to pro mě velmi důležité. Jde o skupiny lidí, na které se společnost dívá skrz prsty, protože máme zažitou představu, že si za to mohou sami. Když se ale podíváte na ty příběhy zblízka, tak vidíte často něco úplně jiného. Nedávno jsem slyšela třeba příběh muže, který se duševně sesypal ze smrti ženy. Pak žil na ulici se psem, od kterého se nemohl odpoutat. Když nastaly mrazy, tak mu nějací lidé sehnali zahradní chatu, protože do vytápěných nocleháren se psem nemohl. Po několika dnech v té chatě pak zemřel na zápal plic. Letos poprvé má město připravené noclehárny, kam může člověk i se psem. Víme, že je v Praze v zimě na ulici mnoho zkřehlých a zdecimovaných lidí, kterým hrozí smrt. A někteří umírají. To bychom jako bohaté město neměli dopustit.

Zavádíte nějaké novinky v pomoci lidem, kteří se ocitli na společenském dně?
Chci, aby se změnil náš všeobecný přístup k lidem bez domova. V Česku i v Praze se je většinou snažíme spíš držet na ulici. V jiných zemích si naopak uvědomují, že právě takový přístup má nejhorší finanční, bezpečnostní, hygienické a další dopady. Proto jsme se dohodli s organizací Naděje, že z její ubytovny nebudou muset klienti odcházet každý den brzy ráno. Budou tam moct zůstat delší dobu a zejména ti nejvíc zesláblí dostanou během pobytu komplexní podporu včetně například zdravotních prohlídek či psychologické pomoci. Jsem přesvědčená, že to uvítají také lidé z okolí té ubytovny. Protože chápu i je, že jim není příjemný výskyt zvláštně vypadajících a někdy zapáchajících lidí v tak vysokém počtu třeba v tramvaji.