05162003-Xantypa-Pavel Bém /v kavárně s primátorem Prahy/

Pavel Bém /v kavárně s primátorem Prahy/

Právo zvolit kavárnu pro naši schůzku si Pavel Bém vyhradil pro sebe. Aby ne - jako primátor hlavního města Prahy musí mít přehled! Doporučil Colonial Café v Žatecké ulici: "Je jen několik minut procházkou od mého úřadu a nabízí pohled na starý židovský hřbitov a krásné činžovní domy Starého Města. Mám za sebou ve spěchu zhltnutý oběd a docela jsem se těšil, že si při našem rozhovoru odpočinu. A k tomu mi poslouží čaj." Twinings s kombinací skořicové a ovocné příchutě příjemně provoněl stůl.

Prostředí kavárny mi přivolává vzpomínku na rok 1989, kdy se rovnou z demonstrací chodilo diskutovat a popíjet do restaurací, aniž by to odnesla jediná výloha.

Tu dobu jsem prožíval jako obrovskou šanci pro každého z nás. Prostředí nejrůznějších setkání jsem vnímal mnohem méně, než s kým a s jakým cílem se odehrávala. Spíše než místa - kromě Národní třídy, kde končil slavný průvod z Albertova - se mi vybavují tváře protagonistů pražského podzimu. Kam je jejich smělé kroky a plány v následujícím desetiletí dovedly; někoho na Pražský hrad, jiné do českého Parlamentu a Senátu. Když se bavíme o kavárnách, musím připomenout poslední film Otakara Vávry Moje Praha, který je více než z poloviny výletem do předválečné Prahy. A protože tehdy - řekl bych - rozhodující díl společenského a politického dění se odehrával právě v kavárnách, tak je vlastně vzpomínkou na Mánes, Slávii, Metro či klub Československého spisovatele.

Není vám proto líto, že některé kavárny nepřestály úskalí tržního hospodářství a zanikly, i když namísto jedné tradiční vzniklo pět nových?

V některých případech ano. Například Malostranská kavárna, ve které jsem trávil krásné časy s přáteli, dostala jinou tvář. Tomu se ale nelze bránit. Vnímám to jako přirozený vývoj tržní ekonomiky, která je neúprosná. Když se jí však snažíte postavit do cesty nějaké regulační nástroje, v devíti případech z deseti věci nepomůžete, ale uškodíte. Zkušenost mi říká, že nostalgické vzpomínky by měly zůstat v paměti, ale rozhodně by nás neměly nutit, abychom bránili přirozeným tržním vztahům.

Některé ty věhlasné kavárny byly za komunismu dost omšelé a také obsluha a jídlo za moc nestály…

To se nedá s dneškem srovnat! Praha se nemá v gastronomii za co stydět. Nejenom turista, ale každý Pražan si může vybrat podle libosti a podle svých ekonomických možností.

Není to paradox - narážím znovu na rok 1989, že když se dnes někdo schází v kavárnách, aby podepsal protestní petici, aby z těch kaváren znovu vyrazil do ulic, tak je to zpravidla namířeno proti té straně, kterou reprezentujete?

Já to do značné míry chápu jako zvyk z minulosti mít protivníka. Když pak totiž s těmito představiteli intelektuální elity diskutuji nad konkrétním problémem, často se ukáže, že vlastně sympatizují s ideovými principy, které ODS reprezentuje. Je to jistě i otázka určité pózy, do jisté míry přirozené potřeby českého intelektuála najít si politickou oběť, nálepkovat ji, vymezit se proti ní, a tím se zviditelnit a dostat se do palby sdělovacích prostředků a ohniska fotoaparátů. Považuji to za přirozený folklór, který k dnešní společnosti patří, neuráží mě a docela mě baví ho sledovat. A jsem přesvědčen, že ani české společnosti to neškodí.

Z prostředí, v němž dominují osobnosti uměleckého světa, často přicházejí ne vždy úspěšné návrhy na obsazení politických postů. Možná by volba prezidenta nebyla tak zašmodrchaná, kdyby lidovci postavili jako prezidentského kandidáta proti Václavu Klausovi samotného Pánaboha…

(Smích) Já si nejsem jist, zda by Pánbůh dal na naléhání českých lidovců. Upřímně řečeno, přestože je Praha krásné město a srdce Evropy, myslím si, že Pánbůh by si nakonec vybral bohatší a perspektivnější zemi. Překvapivé však je, že ještě třináct let po sametové revoluci jsou naši intelektuálové a slavní umělci vyzýváni a pokoušeni - a slovo pokušení je možná v těchto souvislostech to pravé aby vstoupili do politiky. V letech 1989 a 1990 to nebylo nic divného, disidentská elita k tomu měla mandát, důvěru obyvatel tehdejšího Československa a samozřejmě i mravní kredit. Dnes je však situace jiná. Kladu si otázku, zdali to není spíše záležitost individuálních ambicí toho či onoho umělce, který si říká - nemohu jen veřejně kritizovat politické dění, měl bych do něho vnést i něco konstruktivního. To je špatná nebo nepřesná sebereflexe umění ve vztahu k politice. Myšlenka, že umělci mohou nahradit politiky, je mystifikace. Intelektuální elita má v politickém světě podle mého názoru nezastupitelnou funkci - nastavovat permanentní zrcadlo tomu, co se ve společnosti děje, co politici přinášejí na veřejný trh. A může tak činit prostřednictvím kritiky, karikatury, humoru, nápadů a zprostředkovaně i ukazováním cest. Nemůže však být dveřmi, které je nutné otevřít se slovy - tudy já vstoupím. Obávám se, že toto česká porevoluční intelektuální elita zcela nepochopila. Přitom mnozí umělci, kteří vstoupili do parlamentních lavic, časem zjistili, že to není to pravé ořechové a ze svých funkcí odešli. A odešli nejenom proto, že nedokázali příliš věcí prosadit, ale taky je to prostě nebavilo. Poslední senátní volby znovu vygenerovaly několik známých jmen, a když se občas dívám na zasedání Senátu a vidím tu slavné hudebníky a herce, sázím na devadesát devět procent své primátorské boty, že tam nejsou spokojeni.

Pojďme zpátky ke kavárenské tématice. Pijete rád česká vína, přitom jste uznávaným odborníkem na drogové záležitosti. Přívrženci legalizace drog namítají, že alkohol je volně k dostání, ačkoliv je přinejmenším stejně nebezpečný. Opravdu jsou ty hrozby srovnatelné?

V čem jsou ta nebezpečí souměřitelná: v alkoholu, stejně jako v marihuaně, kokainu či heroinu jsou přítomny látky, které ovlivňují rozumové schopnosti člověka a v mnoha případech udělají z lidské osobnosti otroka a dokáží v něm vyvolat fyzickou či psychickou závislost. Všichni mí zkušení kolegové z oboru se shodnou na základní tezi, že drogy samy o sobě, ať už je to alkohol nebo heroin, nejsou nikterak špatné. Dokonce ani nebezpečné. To, co škodí, je způsob, jak člověk tu či onu látku užívá. V České republice ročně umírají desítky lidí na opiáty, máme řádově několik tisíc závislých a desítky tisíc příležitostných uživatelů, u kterých je vysoce pravděpodobné, že dříve či později do závislosti spadnou. Na druhé straně si bez opiátů nemůžeme představit moderní lékařství. Jsou běžným lékem při práci záchranné služby, patří do zařízení anesteziologicko-resistutačních či interních a onkologických oddělení. Podíváme-li se na účinky jednotlivých drog, zjistíme výrazné rozdíly. Dnes v této kavárně nejspíš nenajdeme příliš mnoho těch, kterým by alkohol škodil a bránil jim v seberealizaci. Většinou jde o příležitostné konzumenty, kterým alkohol dělá v životě radost. Takovou zkušenost bychom asi obtížně hledali u příležitostných uživatelů heroinu. U výrazné části z nich bychom viděli problémy, které jim znemožňují žít plnohodnotný život. Statistika v České republice ukazuje přibližně čtyři až pět procent závislých na alkoholu a přibližně patnáct až dvacet procent naduživatelů, kteří konzumují alkohol v míře, která je zdraví škodlivá. Znamená to fakt, že v České republice je několik set tisíc osob závislých na alkoholu. To rozhodně není zanedbatelný počet. Jiná statistika ukazuje, že je u nás asi třicet tisíc závislých na takzvaných tvrdých drogách. Z hlediska rozsahu a celospolečenských rizik převažuje alkohol nad jinými drogami. Dovolím si vyslovit hypotézu, že za sto padesát až dvě stě let bude přístup české společnosti k drogám jiný a legislativa, která se vztahuje k tabáku, alkoholu a nealkoholovým drogám, se daleko více sblíží a přizpůsobí. Lze předpokládat, že jejich reklama i distribuce bude omezena, alespoň v Evropě však nebude vlastní užívání kriminalizováno a bude patřit do kategorie individuálních svobod, u kterých má každý člověk právo rozhodnout se, jak naloží se svým životem.

Xantypa 16. 5. 2003