Výstava Evy Švankmajerové na Staroměstské radnici

Výstava Evy Švankmajerové 75-10 potrvá na Staroměstské radnici (v Křížové chodbě a Rytířském sále) do 4. září 2015.

"Retrospektivní výstava malířského a kresebného díla Evy Švankmajerové (1940–2005) představuje reprezentativní průřez její tvorbou od poloviny 60. let 20. století až do roku 2005: od ironicky pseudonaivistických začátků (například známý Emancipační cyklus parafrázující vybraná díla světového malířství v  genderově převráceném gardu), přes osobitou, výrazně expresivní syžetovou figurativní malbu, jejíž postupy a principy organicky navazují na nově definovaná východiska československého surrealismu přelomu 60. a 70. let. Jeho čelnou představitelkou se Eva Švankmajerová na dlouhá desetiletí stává.

Ve spolupráci s nejvýznamnějším teoretikem, básníkem a organizátorem hnutí Vratislavem Effenbergerem, spolu se svým manželem filmovým režisérem a výtvarníkem Janem Švankmajerem a dalšími spřízněnými autory systematicky zkoumá a rozvíjí aktuální podoby tvůrčí imaginace, citových her a kamufláží, existenciálních traumat, stejně jako hodnotového a sociálního sarkasmu.

Výraznou tematickou dominantu její malby od počátku tvoří takzvaný ženský úděl, jenž však není vnímán jako primárně feministické téma: těžiště problému pro Evu Švankmajerovou spočívá v nejintimnější zkušenosti erotického partnerství a vlastního rodinného života, přičemž zjevná, okatě manifestovaná (stejně jako latentně přítomná) sexualita, co esence mnoha jejích pláten, kreseb či keramických objektů stává se nositelem, projevem a průvodním jevem dialekticky žitého a vnímaného konfliktu obou rovnocenných pohlaví. I v tomto smyslu může být tvorba Evy Švankmajerové vnímána jako osobní, nejsubjektivnější a přitom obecně platná a sdílená reflexe tělesnosti, lidského, zejména ženského těla, se všemi záludnostmi, bolestmi, slastmi i idiosynkraziemi psychofyzické podstaty lidské existence.

A tuto zkušenost autorka posléze prohlubuje až k hranici bytí: z prolnutí sebetrýznivého a depresivního mementa mori a výrazného existenciálního sarkasmu vznikají barokně temné pastelové kresby posledního tvůrčího období, jejichž poselství je mrazivě nadčasové a paradoxně nadosobní: síla této křehké imaginace beznaděj Smrti nepřekoná, ale povýší na úroveň osvobodivého duchovního prožitku."

František Dryje