Attachment

Novorozeně přichází na svět s tím, že se potřebuje k někomu citově navázat. První takovou osobou bývá nejčastěji matka. Pokud naplňuje všechny potřeby, které její dítě má, může potom dítě růst a objevovat svět, zatímco v jeho mozku se ukládá informace o tom, že jeho vztah s matkou je bezpečný a vzájemný. Pokud dítě nemá možnost v raném dětství zažívat pocit bezpečí a lásky a nemá jednu stabilní osobu, se kterou může navázat důvěrný vztah, s velkou pravděpodobností se mu v pozdějším věku nebude svět zdát bezpečný, uzavře se do sebe a bude mít potíže si utvářet zdravé a fungující vztahy. Důvodem poruchy attachmentu je chybějící nebo selhávající citlivý přístup primární vztahové osoby v raném dětství. V tomto případě ale nemusí jít jen o matku, ale o jakoukoli milující a pečující osobu. Každé dítě potřebuje k poznávání světa v prvních měsících života svého průvodce, který mu předvede nebo ukáže, že na světě se nemusí ničeho bát a že svět je bezpečné místo. Pokud tuto funkci nemůže plnit matka nebo otec, může ji plnit např. babička nebo pěstoun – zkrátka jakákoli jiná klíčová osoba. Svou péčí tito lidé miminku otevírají dveře do světa, chrání ho a učí ho bezpečným, plnohodnotným a vzájemným mezilidským vztahům. Citová vazba utvořená v dětství je předlohou pro vztahy v budoucnu. U dětí, které zažily těžké dětství ve smyslu všemožných deprivací (např. žily v zařízení nebo v rodině, kde docházelo k týrání, zneužívání nebo nebyly dlouhodobě naplňovány jejich potřeby), vývoj citové vazby směřuje opačným směrem, než je běžné. Pojem a téma citová vazba je často spojována právě s dětmi, které žily a vyrůstaly mimo milující rodinu, z čehož plyne fakt, že projevy poruchy citové vazby se často objevují u dětí vyrůstajících v ústavních zařízeních a často i následně po jejich příchodu do pěstounské nebo adoptivní rodiny. V tuto chvíli se již dítě dostává do podmíněného prostředí, kde ho druzí milují a opečovávají a dostává tak prostor začít si vytvářet vztahy s blízkými lidmi a svou poruchu attachmentu začít „hojit“ - a právě o tom mluví teorie attachmentu. Citová vazba mezi dítětem a primární pečující osobou se vytváří v prvních pár měsících života dítěte a její podoba je potom zásadní pro celý jeho život. I proto je důležité, aby odložené děti trávily co možná nejkratší dobu v ústavních zařízeních. Nejvhodnější pro náhle odložené děti je forma pěstounské péče na přechodnou dobu, která supluje biologickou rodinu a stává se jakýmsi přestupním můstkem při přechodu do nové rodiny nebo při návratu do té původní. Umožňuje dítěti vytvořit si citovou vazbu a tu následně „překlopit“ k jeho definitivní pečující rodině – biologické, pěstounské nebo třeba adoptivní. Šablonu, kterou si dítě vytvoří v raném dětství, potom používá celý život. Pokud není schopnost navazování se na někoho rozvíjena už v brzkém dětství, mohou děti narážet na problémy s navazováním vztahů i v dospívání nebo v dospělosti. A nejedná se jen o stránku navazování kontaktů, ale i o práci se svými emocemi, sebepřijetí a porozumění světu v celkové rovině. Ve škole se může projevit poruchou učení nebo také poruchami chování. Pokud je citový vývoj dítěte posilován už od raného dětství, tak z něj vyroste sebevědomý, společenský a zdravě se vyvíjející člověk, který je schopný milovat i lásku přijímat.

Jak se projevuje porucha attachmentu?

Symptomů poruchy citové vazby je celá řada, může se objevit např. jako obraz plačícího dítěte, které se nemůže uklidnit, i když je v bezpečné náruči nebo naopak dítě neprojevuje žádné emoce. Dítě nereaguje na podněty a nevytváří žádné interakce, nehledá útěchu v těžké nebo bolestivé chvíli, např. při pádu z odrážedla. Dítě si chce v určité situaci za každou cenu poradit samo. Při dotycích je strnulé, doteky neopětuje. Nemá schopnost empatie. Nedokáže věřit druhým, chybí mu pocit důvěry k ostatním. Je imunní vůči pochvalám a napomenutím. Je nadměrně citlivé na stresové situace a náhlé nebo velké změny. Má potíže převzít zodpovědnost za své chyby. Je pro něj těžké se pro něco rozhodnout. Jinak ale mluvíme o široké škále všech možných dalších projevů (chybí oční kontakt, sledujeme u něj krutost ke zvířatům, lidem i vrstevníkům, mohou se objevovat hyperaktivní projevy, impulzivní chování, poruchy učení, dítě lže, i když ví, že známe pravdu, neuvědomuje si následky svého chování, má nedostatečné svědomí, objevují se problémové vztahy s vrstevníky a mnoho dalších, které nelze dále specifikovat), které mohou souviset i s jinou poruchou, než je porucha attachmentu. A i proto je její diagnostika a následná léčba poruch tak náročná.

Jak se diagnostikuje?

Porucha attachmentu se objevuje zejména u dětí, které nějakou část života vyrůstaly (nebo stále vyrůstají) v zařízení nebo přecházejí do pěstounské péče nebo do adopce. Z toho vyplývá, že se s tímto termínem setkáváme nejčastěji právě v oblasti náhradní rodinné péče. Paradoxem je, že stanovit diagnózu poruchy attachmnetu není vůbec snadné, ale je to zároveň velmi důležité pro další vývoj dítěte. V případě chybné diagnostiky může dojít k nesprávné léčbě problému. Navíc zkoumání problémů by mělo být velmi obsáhlé, časově delší a mělo by jít do hloubky a do minulosti, a to i do minulosti života jeho rodičů – schopnost se citově navázat jde ruku v ruce s tím, jak se rodiče dítěte zvládli ve svých dětstvích připoutat k blízké osobě. Mělo by nás také zajímat, jak probíhalo prenatální období dítěte a rané dětství, jestli bylo dítě umisťováno na různá místo a kdo tam o něj pečoval. Diagnostických nástrojů pro určení typu attachmentu je několik – testy (Strange Situation), rozhovory (Attachment Adult) nebo Story Profile test, který je založený na příběhu, které dovypráví samo dítě. Obecně lze ale říct, že všechny diagnostické nástroje mají společné – mají zato, že takový, jaký je vztah dospělého k ostatním, takový bude i k jeho dětem.

Jak se léčí?

Pro léčbu poruchy attachmentu je klíčové, aby dítě mělo pečující a milující osoby kolem sebe, aby mělo bezpečný přístav rodiny a stabilní a podnětné zázemí. V dalším kroku je nutné, aby právě tyto osoby měly profesionální podporu ze strany odborníků a ze strany jejich blízkých. Proces „hojení“ poruchy attachmentu bude pravděpodobně velmi zdlouhavý a pro všechny zúčastněné strany i psychicky náročný. Dítě se posouvá po malých krůčkách a výsledky mohou být vidět až za dlouhou dobu. Pečující osoba naopak vydává velké úsilí, které by mělo postupně vést k „uzdravení“ citové vazby dítěte, ale i to je bez záruky. Je jasné, že pečující osoby by měly být vyzrálé, schopné empatie a zároveň plné odhodlání. V léčbě poruchy attachmentu jsou nápomocny také některé techniky psychoterapie, ale nejdůležitější je, aby dítě zažívalo v nové rodině pocit přijetí. Velký význam má také udržování pravidelného denního rytmu, řád a společné rituály. Děti, které přišly do nové rodiny s poruchou attachmentu, často nejsou vůbec schopné vnímat a prožívat radostné chvíle a nasávat atmosféru bezpečného prostředí nového domova. Stále v nich přetrvává zmatek, strach, bolest a celková nejistota. Když je dítě uvedeno do bezpečného a přijímajícího prostředí, může začít vhodná terapeutická péče, která spočívá ve využívání metody terapeutického rodičovství, které si umí poradit s ránami a mezerami, které ve vývoji dítěte nastaly. Umožňuje dítěti začít jinak, dává mu prostor doplnit si zkušenosti a renovovat ty staré a negativní. Učí ho komunikovat a vytvářet si nové vzorce chování. K léčbě poruchy attachmentu je odborná péče vždy nezbytná. A pokud je včasná a je správně poskytovaná, může předcházet všem projevům poruchy attachmentu. Cílem je vytvoření nového blízkého a bezpečného vztahu s dítětem, kterým ho přijímáme takové, jaké je a zároveň mu klademe přiměřené hranice.