Vzpomínka na Jana Schmida - Vděk a obdiv přetrvávají

Vděk a obdiv přetrvávají – za Janem Schmidem

V požehnaném věku takřka 88 let se uzavřelo dílo mimořádně osobitého a svérázného divadelníka, umělce, kterému se nejen poštěstilo založit vlastní soubor Studio Ypsilon, ale zejména být nepřetržitě 60 let jeho principálem, vůdčí silou, neunavitelným tahounem a neustále překvapujícím leadrem, chrlícím do poslední chvíle nové nápady.

Začal s nadšeneckou partou v lůně Severočeského loutkového divadla v Liberci, vznikající paralelně s jeho vojenskou službou v letech 1963-1965, poté se mu podařilo v roce 1969 Studio Ypsilon emancipovat jako druhý a již plně profesionální soubor divadla, přejmenovaného na Naivní. A když za tzv. normalizace začala Ypsilonka příliš vyzařovat nad vyžadovanou šeď, došlo na přelomu let 1978-1979 k přesunu Studia Y z Liberce do Prahy, přeci jen členitějšího terénu pro všelijaké úskočné manévry a šibalské mimikry. Pamětníci vzpomenou, že souběžci – architekti z libereckého SIALu – to měli obdobné. Hlavního architekta Karla Hubáčka ani nepozvali k otevření jeho ikonické ještědské dominanty…

A co je asi pro zakladatele Studia Ypsilon nejpodstatnější: nad divadelně provozním zázrakem za dobových nepřízní všech možných druhů dokonce Jan Schmid jako všestranný umělec dokázal to, co málokdo jiný. Vytvořil naprosto originální divadelní sloh, který je okamžitě identifikovatelný těkavým myšlenkovým principem, výtvarnou hýřivostí, moderními variacemi „her se zpěvy a tanci“, neustálým přetvářením scénického obrazu, amébovité scénické akce, a zejména provokováním každého z herců k vybočení ze stereotypu a k co nejsvobodnější improvizaci.

V uplynulých šesti desítkách let se pílí a invencí Jana Schmida zrodil fenomén nejrozpoznatelnějšího, vlastně nejslohovějšího, stylově nejčistšího divadla. Paradoxně předběhl i postmodernu, lze-li připomenout charakteristiky z jeho knižního portrétu z roku 2006: od prvopočátku projevoval postmodernistickou poznávací skepsi, demonstroval nezávaznost, rezignoval na interpretaci velkých divadelních příběhů a relativizoval divadelní kánon. Byl s dvacetiletým předstihem bezděčným reprezentantem české divadelní pre-postmoderny, tedy postmoderny jaksi předčasné, předběžné a po schmidovsku předbíhající. Jeho věčná touha budovat a zároveň ihned dekomponovat, jeho nekončící úsilí o dekonstrukci, drobné destrukce, přerušování, trhliny, neklid a znejišťování, vlastně permanentní sebepolemika, jsou pak jen z dalších výzev pro estetický a uměnovědný výzkum.

Nakažlivost a sílu Schmidovy umělecké metody již osvědčuje několik generací herců. A nejen členů Studia Ypsilon, ale posléze i Schmidových žáků, osvícených a inspirovaných v rámci jeho pedagogického působení na DAMU.

V zadupaném a zmrzačeném kumštu po srpnové okupaci 1968 přináležela Schmidova Ypsilonka do nevelkého proudu, který jediný si z 60. let do dvou dekád normalizace přenesl přeci jen určitý svobodný prostor k tvorbě. Zakladatelská pozice Studia Ypsilon v celém novém hnutí divadel studiového typu byla už tehdy plně respektována. I proto Schmidův soubor v roce 1984 participoval na mezní události této studiové linie, generačním manifestu Společný projekt Cesty, jehož reprízování bylo záhy mocensky znemožněno.

Jan Schmid vládl neuvěřitelným principálským instinktem i v budování souboru v průběhu více jak půlstoletí. Můžeme začít vyvolávat účastníky: Luďka Sobotu, Janu Synkovou, Jiřího Lábuse, Václava Helšuse, Oldřicha Kaisera, Ondřeje Havelku, Jaroslavu Kretschmerovou, Martina Dejdara, Petra Vacka a desítky a desítky dalších; pouhý výčet hereckých osobností by překročil rozsah tohoto textu. Obdobně tomu bylo i ve volbě spolupracovníků – kupříkladu režisérů. V dobách, kdy to vyžadovalo kromobyčejnou odvahu, zval k režijním úkolům Evalda Schorma, Jana Kačera nebo Jana Grossmana. Schmid, sám školením výtvarník, vedl nekonečný tvořivý dialog se scénografy Jaroslavem Malinou a Miroslavem Melenou. Miroslav Kořínek, Jiří Schmitzer, Jan Jiráň nebo Marek Eben zase mohou svědčit o podílu hudby.

A co by též mohlo být podnětem pro kohokoliv již z méně zjevného úsilí Jan Schmida: důsledně pečoval o permanentní reflexi činnosti své skupiny. Asi žádné jiné divadlo u nás, včetně těch nejmohutnějších, nevydalo tolik publikací s dokumentací dění, s explikacemi a analýzami. Celých 60 let Studia Ypsilon je perfektně zaknihováno a lze namísto nekončící enumerace osob a inscenací jen odkázat na tyto svazky, v pěti případech i reprezentativního velkoformátu (Pětadvacet – Studio Ypsilon 1963-1988; Čtení o Ypsilonce 1988-1993; Legenda jménem Ypsilon ke čtyřicátému výročí divadla; Cesta Ypsilon; Ypsilonka přítomnosti… 2015-2019). Tím se vynoří i Schmidova zastřená, a přitom unikátní schopnost oslovovat nejpronikavější myslitele oboru, naslouchat jim a vytvářet neformální pomyslný „think tank“ (Ivan Vyskočil, Bohumil Nuska, Zdeněk Hořínek, Věra Ptáčková, Jan Bernard, Jan Kolář, Vladimír Just, Jan Czech, Jaroslav Etlík, Jan Hančil ad.). Nikoliv náhodou tak Jan Schmid v letech 1995-2001 patronoval pod hlavičkou Nakladatelství Studia Ypsilon i unikátní edici zásadních divadelně teoretických publikací – od Brookova Pohyblivého bodu ke Goffmanovu Všichni hrajeme divadlo.

Vedle toho máme Schmidův odkaz fixován i mediálně, od prvopočátku – ještě v rámci nové české filmové vlny 60. let – filmaři Evaldem Schormem (Carmen nejen podle Bizeta, 1968) či Věrou Chytilovou (Ovoce stromů rajských jíme, 1969). A ctitelé literatury nezapomenou na gigantický fundament Literární revue 333, vytvořený pro Českou televizi tandemem Jan Lukeš – Jan Schmid.

Tak by se dalo pokračovat – rozepisovat se o Schmidově totální kreativitě, ohromujícím a všestranně plodném individualismu vprostřed kolektivního díla, o všeobjímajícím designu a vizuálu Studia Ypsilon, o jeho bezkonkurenční sérii plakátů apod., pronikat do „praúzemí psychické improvizace“, jak to nazýval Paul Klee. Umělec, jehož deníkové zápisky byly u nás poprvé zveřejněny v měsíčníku Divadlo v únoru 1964, ve stejném měsíci, kdy Jan Schmid uvedl – poprvé pod hlavičkou Studia Ypsilon – Encyklopedické heslo XX. století… A tím pro nás stvořil nový divadelní vesmír. Poskytl nám desítky zážitků a důvodů k poděkování; svým dílem vložil novou kapitolu do dějin českého divadla. Vděk a obdiv přetrvávají.

JAN DVOŘÁK