„MINOAN ROADS RESEARCH PROGRAMME“ – ÚČAST NA ARCHEOLOGICKÉM VÝZKUMU NA VÝCHODNÍ KRÉTĚ

Hlavní řešitel projektu: Dr. Stella Chryssoulaki, Ministerstvo kultury Hellénské republiky, Athény

Účastník projektu za MHMP OKP: PhDr. Tomáš Alušík, PhD., MIFA

Doba řešení projektu: 2007 - 2008

„Minoan Roads Research Programme“ je systematický program řeckého Ministerstva kultury zaměřený na vyhledávání a výzkum mínojských cest - termín „mínojský“ označuje krétskou prehistorii (neolit a zejména dobu bronzovou), kdy Krétě a její vyspělé civilizaci podle antické tradice vládl legendární král Mínos. V rámci tohoto programu bylo objeveno a popsáno zvláště na východě ostrova v regionu Sitia a mnoho zbytků cest i jiných druhů architektury a osídlení. V řadě lokalit se dochovaly zvláštní stavby označované nejčastěji anglickým termínem „guard houses“. Jde o nevelké strážní stavby v krajině i blízkosti sídlišť, objevené a zdokumentované především právě v souvislosti se systémem cest. Do této skupiny patří větší stavby pevnostního charakteru i malé pozorovatelny a hlídkové posty v podobě jednoduchých obdélných či kruhových věží. Předpokládá se, že tyto stavby měly – kromě jiných – také strážní a monitorovací úkoly, kdy upozorňovaly na blížící se nebezpečí, a kontrolovaly provoz na cestách. Konkrétní funkce se ale mohla lišit i v závislosti na regionu a topografii. Z architektonického hlediska jde nejčastěji o stavby obdélného půdorysu maximálních rozměrů asi 12 x 12 m, většinou mají centrální dvůr, okolo kterého se rozkládá několik místností a v jejich blízkosti se nachází alespoň jedno malé hlídkové stanoviště. Vystavěny byly z masivního zdiva – jednotlivé neopracované bloky kamene mohou mít až přes 1 m. Na celé Krétě je známo několik desítek staveb tohoto typu, většina z nich byla zdokumentována právě v regionu Sitia – Zakros.

V rámci programu byly také provedeny vykopávky několika „guard houses“, především lokalit Choiromandres a Karoumes. Program stále pokračuje, objem prací prováděných v posledních letech však není velký. Zatím bylo publikováno pouze několik kratších předběžných zpráv, většina z nich navíc v řečtině. V roce 2007 se Dr. Alušík (s podporou MHMP) účastnil výkopové sezóny v Choiromandres, na tento rok jsou plánována poslední (dokončovací) výkopové práce v této lokalitě a poté bude následovat finální zpracování materiálu a souborná publikace výsledků výzkumu.

Účast na tomto programu umožnila Dr. Alušíkovi – a potažmo MHMP OKP – navázat těsné kontakty s pracovníky Ministerstva kultury Řecké republiky – ředitelka výzkumu Dr. Stella Chryssoulaki působí ve vedení řecké správy starožitností a muzeí. Existuje totiž záměr, že lokalita Choiromandres bude po ukončení výzkumu a následné publikaci zpřístupněna veřejnosti – v souladu s moderními trendy péče o archeologické kulturní dědictví a v jeho rámci i péče a kontakt s návštěvníky. Na tomto poli je možné dále rozvíjet spolupráci s řeckým ministerstvem kultury a uplatnit zkušenosti s péčí o archeologické kulturní dědictví v Praze a obecně celé České republice.

Údolí Choiromandres se nachází na východní Krétě, několik kilometrů od městečka Zakros a východního pobřeží ostrova. Od roku 1984 zde probíhá archeologický výzkum, v posledních letech s mezinárodní účastí – zejména formou povrchové prospekce a dokumentace, proběhlo zde však i několik výkopových sezón. Vykopávky i nedestruktivní průzkum odhalily zbytky rozsáhlé budovy (dále v textu „hlavní budova“), jejíž funkce není stále zcela jasná, a základy více než třiceti masivních zdí táhnoucích se přes celé údolí. Hlavní budova pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př. Kr.; stejného data patrně budou i zdi, i když některé mohly být postaveny či rekonstruovány v mnohem pozdější (třeba i moderní) době.

Hlavní budova stojí na mírné vyvýšenině nad vlastním údolím. Ústředním prostorem budovy je vnitřní obdélníkové dlážděné nádvoří. Tento prostor zabírá téměř třetinu rozlohy budovy, jejíž hlavní část (jádro) má téměř čtvercový půdorys o rozměrech přibližně 12 x 12 m, a bylo patrně otevřené, eventuelně kryté jednoduchou dřevěnou střechou, která byla podpírána střední příčkou budovy a výčnělky východní a jižní fasády, případně dřevěnou podpěrou umístěnou uprostřed nádvoří. Kolem tohoto vnitřního dvora je od jihu na východ rozmístěno šest obdélných místností, původně zastřešených pomocí břidlicových destiček. Místnosti I a II se otevírají přímo do dvora. V místnosti I byla podél jižní stěny (tedy vnitřní stěny jižní fasády budovy) původně postavena jakási lavice, jejíž zbytky se dochovaly ve vnitřním rohu v místě dotyku jižní a západní fasády budovy. Přes práh v severozápadním koutě dvora je možné vstoupit do východozápadní chodby, která zajišťuje spojení mezi místnostmi III, V a dvorem. Místnost č. IV, situovaná přímo proti vstupu do chodby, patrně neměla dveře. V místnosti č. IV i v přístupové východozápadní chodbě byly nalezeny stopy dlažby. Místnost č. VI se nalézá v jihovýchodní části stavby mimo vlastní jádro budovy a tvoří tedy jakýsi přístavek. Hlavní vchod do budovy je situován v jižní fasádě a umožňuje přístup na vnitřní nádvoří; dochoval se z něho dobře otesaný práh. Dlažba nádvoří je ovšem položena níže než práh a mezeru mezi nimi je nutno vyplnit – nedochovanými – schody. Na severozápadě navazuje na budovu terasa, jejíž opěrná zeď je přímo spojena se severní fasádou budovy, ale jediný možný přístup na ni vede přes malé schodiště vytesané do skály z vnějšího východního dvora. Hlavní budova byla postavena na hrubé skále, která se ovšem nachází pouze pod její západní a centrální částí. Proto musel být vytvořen systém mnoha podpůrných zdí / zídek vytvářejících pokračování stavební plošiny a podpírajících východní část stavby, aby mohl být zvětšen prostor budovy a dodržen obvyklý obdélný půdorys staveb tohoto typu. Podpůrné zídky, vybudované z kamenů otesaných do tvaru tabulek, byly rozmístěny tak, že se navzájem překrývaly a vytvářely hustou síť; celek byl vyplněn a překryt kamením, střepy a zeminou, případně dlažbou. Podobné zídky se ovšem nacházely také pod podlahou (alespoň části) místností I, IV, V a pod vchodem do místnosti II – všude tam, kde bylo třeba zarovnat základy a vytvořit rovnou stavební plošinu. Základy východní fasády – provedené v této technice - mají trojúhelníkový profil. Vnější zdi budovy byly vystavěny z velkých kamenných bloků a – podobně jako příčky – jsou velmi robustní konstrukce, ačkoli budova s největší pravděpodobností neměla vrchní podlaží. V základové vrstvě hlavní budovy byla nalezena keramika ze střední doby bronzové (mínojské); hlavní obytná vrstva vykazuje keramiku z přelomu střední a pozdní doby mínojské. Několik keramických fragmentů ze závěru doby bronzové svědčí o určité reokupaci ještě v tomto období.

Kromě hlavní budovy se však v údolí nachází několik dalších staveb fortifikačního charakteru – již zmiňovaných masivních zdí (řecky „periboloi“) i hlídkových věží. Konstrukce hlavní budovy proto musí být chápána jako neoddělitelná součást mnohem rozsáhlejšího projektu hlídkových postů/věží a masivních zdí pokrývajících východní část údolí. Tyto zdi rozšiřují architektonický plán hlavní budovy do okolí, čímž přehrazují cesty a zamezují nečekaným vstupům do údolí. Základna i vrchol vyvýšeniny, na které stojí hlavní budova, jsou obestavěny několika zdmi, které chybí pouze na místech, kde jsou díky skaliskům zbytečné. Uvedené zdi jsou masivní konstrukce a byly vystavěny z velkých, hrubě otesaných vápencových bloků širokých průměrně 0,5 m. Tyto bloky byly umístěny ve dvou rovnoběžných řadách; prostory mezi nimi byly vyplněny menšími kameny. Průměrná šířka zdí činí 1,7 m a nejvyšší dochovaná výška 1,5 m (na dvou či třech místech). Také celá východní část údolí je zbrázděna mnoha zdmi – rovnoběžnými i sečnami – které jsou postaveny výše uvedeným způsobem; mezi nimi vedou cesty. Tyto zdi se střetávají s několika – celkem devíti - hlídkovými stanovišti rozmístěnými po celé východní části údolí. Největší a nejlépe opevněné hlídkové stanoviště – B6 – bylo postaveno na nejdůležitějším strategickém místě údolí, na úpatí kopce hned pod terasou hlavní budovy. Několik dalších stanovišť se nachází na vrcholové plošině kopce. Úplně v jižní části stojí slušně dochované základy malé věže – B1 – která je spojena s oblastí hlavní budovy mohutnou zdí. Její vnitřní průměr činí 6 m a vnější 12,3 m. Severní stěna je opatřena otvorem – snad vchodem; tato hypotéza však kvůli špatnému stavu zdiva v tom místě a nelegálním vykopávkám nemůže být definitivně potvrzena. Základové zdi věže jsou dochovány do výšky přibližně 1,2 m. Podle oxidace vnitřních stěn se musela podlaha věže nacházet asi 1 m nad základovou skálou. Věž je také spojena malou, ale silnou zdí s vyvýšeným skaliskem situovaným nedaleko směrem na východ. S největší pravděpodobností věž sloužila jako strážní bod hlídající cestu na vrcholovou plošinu kopce směrem z nedaleké rokle. Také další tři věže – B2, B3 a B4 – jsou spojeny pomocí periboloi s oblastí guard house. Věž B5 je situována jen několik metrů jižně od hlavní budovy. Věž B9 se nachází pod kopcem v údolí a je napojena na systém údolních zdí.

Podle celkového vzezření hlavní budovy (nejlépe se dá přirovnat k menší tvrzi), místní topografie (na vyvýšenině nad údolím a u vstupu do rokle, kterou procházela důležitá cesta) a systému zdí, z nichž některé uzavíraly nebo alespoň omezovaly přístup do údolí a na vyvýšeninu, se zdá, že budova sloužila především k vojenským účelům.

V rámci výkopové sezóny 2007 (která probíhala po celý červenec) bylo rozhodnuto pokračovat ve vykopávkách, resp. otevřít nové sondy na celkem čtyřech místech v rámci údolí – před hlavní budovou; na protější vyvýšenině zvané Lourides a na dvou místech na druhé straně údolí. Společně s řeckým kolegou vedl Dr. Alušík výzkum v nově otevřené sondě na druhé (východní straně) údolí a zkoumali při tom stavební techniku, charakter, chronologii a funkce zdí označených čísly 11, 14 a 18. Výzkum během celých 22 dnů přinesl řadů cenných zjištění i překvapivých poznatků, k (téměř) definitivní jistotě některých nejistých či sporných bodů však bude třeba ještě pokračování (patrně příští rok) a především důkladné studium výkopových deníků a plánů a především nálezů (vesměs keramika). Konkrétní (předběžné) výsledky výzkumu však zde bohužel nemohou být uvedeny, protože stále probíhá jejich zpracování a zatím nedošlo k jejich definitivní publikaci.

V rámci této cesty navštívil Dr. Alušík kromě Choiromandres i některé další lokality v okolí vesnice Zakros, především další stavby typu „guard houses“:

Ambeles: zbytky stavebního komplexu – snad části nějakého většího sídliště? - postaveného v technice „kyklopského zdiva“, který může být interpretován jako stavba typu guard house. Opět se skládá z hlavní budovy a přístavby oddělené přibližně 7 m širokou „ulicí“ orientovanou zhruba východozápadně. Hlavní budovu – situovanou na jižní straně „ulice“ - tvoří minimálně sedm místností. Severní fasáda budovy – a tedy jižní průčelí „ulice“ – je minimálně třikrát zalomena. Západní fasáda je nejlépe dochována (až do výše 1,8 m) a celkově vykazuje nejvíce monumentality – je zbudována z mohutných, hrubě opracovaných bloků vápence. Přístavba situovaná severně od „ulice“ je vystavěna na úrovni / terase ležící o 1 – 1,5 m výše. Dochovala se z ní pouze část zdi tvořící severní fasádu „ulice“ a na východní straně zvláštní 9 m široká trapezoidální místnost, která dost dobře mohla sloužit jako věž. Datování lokality není bohužel příliš jasné, patrně byla osídlena ve (více fázích?) střední a pozdní době bronzové (mínojské).

Mavro Avlaki: jde o nepříliš dobře dochované zbytky „guard house“ nepravidelného půdorysu – delší stěny budovy jsou zalomené a jejich části předstupují, resp. ustupují; krátké zdi na ně nejsou kolmé. Celek tak vychází místo obdélníku spíše jako oktagon. Vnitřní prostor je rozdělen dvěma zdmi na tři místnosti.
V malé stejnojmenné rokli nedaleko tohoto „guard house“ (pod ním) se nachází mohutná přehradní zeď se dvěma čely dochovaná do výšky až 2 m; v prostředku má proraženo okno. Smyslem zdi bylo zamezit vstupu do rokle a dále do vnitrozemí z přístavu, u kterého rokle končila. Okno navíc umožňovalo vizuální kontrolu nejužšího místa soutěsky. Datování lokality není bohužel příliš jasné, patrně byla osídlena ve (více fázích?) střední a pozdní době bronzové (mínojské).

Karoumes: v deltě říčky Karoumes v ústí rokle Chochlakies byly lokalizovány dva „guard houses“. Jeden je označován jako „Karoumes-Metriko Phylakio“ (Mateřská pevnost) a sloužil patrně jako centrální hlídkové stanoviště. Byl postaven v jižní části průsmyku, který odděluje severní svah hory Traostalos a jižní svah hory Kastellos. Druhý „guard house“, známý jako „Karoumes-Vigla, resp. „Karoumes-Phylakio tis Thalassas“ (Stanoviště u moře), je situován na východním svahu hory Kastellos.
Karoumes-Metriko Phylakio tvoří hlavní obdélníková budova o ploše přibližně 84 m², která se skládá z dlážděného nádvoří a čtyř zastřešených místností rozložených po jeho západní (místnost č. 1 a téměř čtvercová místnost č. 2), severní (místnost č. 3, vchází se do ní z nádvoří krátkým koridorem) a východní straně (velká místnost č. 4 rozdělená příčkou).
Karoumes-Phylakio tis Thalassas sestává ze dvou hlavních částí. Hlavní budova, tzv. strážnice, se nachází ve východní části stavby a skládá se ze tří dlouhých paralelních základních prostor později rozdělených na menší oddělení pomocí zdí. Podél její západní fasády vedlo schodiště. Přibližně stejné rozlohy je západní část stavby, tzv. přístavba, která se skládala z různých prostor a podpůrných zdí. Oba „guard houses“ byly obývány v několika fázích střední a pozdní doby bronzové.

Kato Zakros: sídliště – důležitý přístav – se čtvrtým největším (asi 8000 m²) mínojským palácem. Palác má s největší pravděpodobností dvě architektonické fáze – první (starý) palác byl postaven ve střední době bronzové, druhý (nový) palác na přelomu střední a pozdní doby bronzové (mínojské). Jde o budovu sestávající ze čtyř křídel s celkem asi 300 místnostmi vystavěných okolo obdélného centrálního nádvoří. Hlavní vstup je situován na východě a druhá brána na severovýchodě, kde končila velká dlážděná ulice spojující palác s přístavem.
Nejdůležitější části paláce:

Zakros Gorge Ellinika: tato lokalita leží hluboko v rokli Zakros (označovaná též jako Údolí mrtvých) na terasovitě uspořádaném skalním masívu Ellinika; v místě, kde se odpojuje boční údolí/strž vedoucí do oblasti Traostalos. Areál sídliště na ploše asi 100 x 60 m sestává ze dvou částí. „Dolní město“ se rozkládá na terasách na svahu masívu postupně vystupujících ze dna rokle a bylo alespoň částečně opevněno. „Horní město“ je vlastně akropolis situované na vrcholu masívu a je situováno na vrcholu skalní věže přímo nad „dolním městem“ na ploše zhruba 30 x 10 – 15 m. Také zde se dochovaly zbytky architektury, ale tento areál byl patrně osidlován pouze v případě hrozícího nebezpečí. Lokalita byla osídlena na přelomu pozdní doby bronzové a rané doby železné.

Popis všech zde uvedených archeologických lokalit čerpá z disertační práce Dr. Alušíka („Fortifikace na mínojské Krétě a jejich egejské paralely“, obhájeno na Filozofické fakultě univerzity Karlovy v Praze v září 2005), jejíž upravená anglická verze byla publikována v květnu 2007: T. Alušík: Defensive architecture of prehistoric Crete. British Archaeological Reports – International Series 1637, Oxford. (Bližší informace o této publikace najdete na adrese nakladatelství Archaeopress http://www.archaeopress.com/searchBar.asp?QuickSearch=Alusik )

Zpracoval: PhDr. Tomáš Alušík, PhD., MIFA