Archeologický průzkum komplexu chrámu Hagia Sofia
Hlavní řešitel projektu: Dr. Ken Dark, University of Reading, Dr. Jan Kostěnec
Účastníci projektu za MHMP OPP: Mgr. Jan Kostěnec, PhD., PhDr. Tomáš Alušík, PhD., MIFA
Doba řešení projektu: 2004 - stále probíhá
Chrám Hagia Sofia (zasvěcený Boží Moudrosti jako jednomu z Kristových atributů) je bezesporu nejznámějším reprezentantem byzantské architektury a je považován za jeden z milníků světové architektury. Stávající chrám byl postaven jako kupolová basilika císařem Justiniánem v letech 532-537 (obr. 1). Nicméně nebyl první chrámovou stavbou na tomto místě. První biskupský chrám (nazýván ještě jednoduše Velký chrám) byl vysvěcen za vlády Constantia I. v r. 360 a následován byl stavbou Theodosia II. inaugurovanou v r. 415. Hagia Sofia byla také sídlem ortodoxního patriarchátu až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v r. 1453, kdy byla změněna na mešitu. V r. 1935 byla mešita Ayasofya sekularizována a stala se muzeem (Ayasofya Müzesi).
Od r. 2004 probíhá dlouhodobý britsko-český archeologický průzkum v tomto bývalém katedrálním komplexu Konstantinopole, kterého se účastní dva pracovníci odboru památkové péče MHMP – Dr. Jan Kostěnec jako spoluvedoucí projektu (společně s Dr. Kenem Darkem z University of Reading) a Dr. Tomáš Alušík jako odborný asistent při vlastní práci v terénu.
Ačkoli samotné jádro chrámu bylo předmětem řady podrobných studií a stále přitahuje pozornost historiků architektury a archeologů, ostatní stavby katedrálního komplexu a dokonce také i periferní části samotného chrámu (jako např. vestibuly a později přidané mohutné opěrné pilíře) stály doposud stranou vědeckého zájmu. Právě tato oblast v okolí chrámu, stejně jako jeho méně prozkoumané části, se stala předmětem našeho výzkumu (obr. 2), financovaného Grantovou agenturou Univerzity Karlovy, Late Antiquity Research Group, A. W. Mellon Foundation / American Research Institute in Turkey a Českým centrem pro středomořskou archeologii, za laskavé podpory MHMP. Vzhledem k velkému množství nového archeologického materiálu z tohoto místa zde není možné prezentovat všechny nálezy, nicméně je nutné zmínit alespoň ty nejzásadnější. Podrobnosti je možné najít jak v našich průběžných zprávách k projektu, publikovaných v Bulletin of British Byzantine Studies, tak pak v závěrečné zprávě, která – ve formě knižní publikace – je ve fázi rozpracovanosti. Výsledkem doposud ukončených sedmi výzkumných sezón, kromě menších nálezů reprezentovaných zejména množstvím raně byzantské architektonické plastiky, byla především identifikace dvou nejstarších fází chrámového komplexu, objevení pozůstatků velké stavby na severní straně chrámu, interpretované námi jako justiniánovské baptisterium, a také nové poznatky o jen částečně zachovaném patriarchálním paláci a zatím pouze z písemných pramenů známých sloupových dvorech původně obklopujících katedrálu. Nelze nezmínit ani dokumentaci rozsáhlé byzantské freskové výzdoby v jedné z místností jihozápadního opěrného pilíře, jejíž existence byla známa takřka půl století, ale nebyla nikdy publikována.
Na základě srovnání velikosti cihel a charakteru jejich kolků jsme byli schopni identifikovat dvě zdi, které s velkou pravděpodobností patřily k první fázi katedrálního komplexu (z doby císaře Constatia). První se nachází na severní straně chrámu, na východní hranici hypogea (to je zachyceno na většině recentních plánů chrámového komplexu), a druhá, což bylo velmi překvapující, před západní fasádou justiniánovské stavby. Ta druhá tvoří spodní část zadní stěny monumentálního sloupového propylea druhé katedrály, zbudované na počátku 5. století, jehož zbytky byly odkryty v polovině 30. let 20. století německým archeologem A. M. Schneiderem. Naznačuje to, že architekti theodosiánského chrámu využili jednu ze zdí staršího chrámu při jeho výstavbě.
Při čištění oblasti na severní straně chrámu, provedené muzeem v 80. letech 20. století, byly odkryty mimo jiné fragmenty dvou mohutných pilířů a část podlahy z bílého a zeleného mramoru, situované nad výše zmíněným raně byzantským hypogeem (obr. 3). Náš průzkum ukázal, že oba pilíře byly součástí velké pravoúhelné stavby (cca 13,5 m široké a minimálně 24,5 m dlouhé), dlážděné bílým a zeleným mramorem, z níž se kromě nich zachoval obdobný pilíř (stojící takřka ve své původní výši), včleněný do pozdějšího středověkého opěrného systému chrámu, a také základy dvou dalších pilířů, které jsou vidět v interiéru hypogea, které bylo jejich konstrukcí modifikováno. Zdivo těchto pilířů je jednoznačně datovatelné do 6. století. Námi rekonstruovaná budova stála v oblasti, kde byzantské prameny umisťují tzv. Velké baptisterium. Vzhledem k tomu, že na severní straně chrámu není dostatek místa pro jinou významnou stavbu, interpretovali jsme uvedenou velkou pravoúhlou budovu jako justiniánovské Velké baptisterium. Pro takovou identifikaci svědčí i fakt, že při její výstavbě bylo starší hypogeum, které se pod ní nacházelo, změněno na cisternu, ukazujíc tak, že voda hrála podstatnou roli v jejím využití.
Několik málo doposud publikovaných studií o patriarchálním paláci při chrámu Hagia Sofia bylo založeno z velké části na interpretaci písemných pramenů. Na druhou stranu naše práce v katedrálním komplexu přispěla ke studiu patriarchálního paláce především identifikací zbytků jeho podle všeho největšího sálu a rekonstrukcí původního vzhledu a rozsahu dalších k němu se vážících menších místností, zbudovaných na dvou či třech podlažích. Odstranění novodobých omítek na byzantských přístavbách k jihozápadnímu nároží chrámu, jež byly do značné míry zdemolovány, nám umožnilo rekonstruovat monumentální sál o vnitřních rozměrech 10 x 20 m, který byl zaklenut kombinací valených kleneb a klenby křížové, dosahujících úrovně cca 13 m (obr. 4). Tento sál komunikoval se svou doposud takřka intaktně zachovanou předsíní pomocí vysoké (dnes zazděné) arkády o třech obloucích. Jak sál, tak i jeho předsíň a také další menší místnosti na sever od ní, jsou prokazatelně datovatelné do 6. století podle typu zdiva a přesněji do doby výstavby Justiniánova chrámu vzhledem ke kolkům, které nesou cihly užité v předsíni. Taková datace nabízí identifikaci sálu jako secretarium patriarchátu, v němž se konal 2. konstantinopolský koncil v r. 557, a mohl být také dost dobře místem, kde Paulus Silentiarius přednášel svou proslulou ekfrázi chrámu při jeho druhé dedikaci v r. 562 za přítomnosti patriarchy, císaře a dalších vybraných dvorních a církevních hodnostářů, shromážděných v patriarchálním paláci. Na východ od zbytků tohoto sálu a v jeho těsné blízkosti stojí malá kupolová stavba na půdoryse vepsaného oktogonu, kterou lze datovat do 6. století a v byzantské době sloužila jako baptisterium (v 17. století byla změněna na mauzoleum tureckých sultánů – obr. 5 a 6). Také zde přinesl průzkum značné množství nových poznatků o jejím stavebním vývoji a výzdobě. Navíc vzhledem k umístění této stavby v těsné blízkosti patriarchálního paláce a absenci písemných důkazů o baptisteriu v tomto umístění až do 9. století jsme dospěli k hypotéze, že kupolový oktogon mohl být původně součástí patriarchátu a sloužit jako přijímací sál do doby, než byl změněn na baptisterium. V tomto ohledu je také relevantní uvést, že pololegendární vylíčení stavby chrámu Hagia Sofia z 9. století Diegesis peri tes Hagias Sophias také naznačuje, že toto baptisterium sloužilo původně jinému účelu. Tento text, který je nicméně nutné brát s opatrností, hovoří o tom, že to byl původně chrám zasvěcený Janu Křtiteli a že císař Justinián zde pořádal hostiny. Vykopávky na jiných místech bývalé římské říše ukazují, že stavby obdobných půdorysů byly nejen baptisterii, ale nalézáme je v řadě pozdně antických sekulárních rezidencí, kde sloužily jako přijímací a trůnní sály.
Silentiariova ekfráze, podobně jako několik dalších textů ze 6. století, zmiňuje existenci řady mramorem dlážděných sloupových dvorů obklopujících chrám na všech stranách. Kromě atria před západní fasádou, které je dobře známé díky Schneiderovým výkopům ve 30. letech 20. století, se obecně předpokládá, že další kolonádové dvory okolo chrámu zmizely beze stopy. Nicméně náš průzkum přinesl důkazy o existenci mramorem dlážděných ploch jak na severní, tak i na jižní straně chrámu. Právě na jih od Hagie Sofie jsou pozůstatky datované do 6. století nejlépe interpretovatelné jako části kolonádových dvorů. Kromě dvou velkých fragmentů mramorové dlažby s hexagonálním či oktogonálním vzorem svědčí pro existenci dvora podél jižní fasády katedrály také fragmentárně zachovaná cihlová zeď, která běží v linii severní předsíně oktogonálního baptisteria a cihlového pilíře z 6. století zachovaného v pozdějším jihovýchodním vnějším opěrném pilíři chrámu. Tato cihlová zeď, ohraničující dlážděnou plochu na jihu, by mohla být interpretována jako báze kolonády, jejíž součástí by byly také nedaleko objevené sloupy a sloupové hlavice (některé z nich stále částečně skryté v zemi).
V neposlední řadě bych na tomto místě rád stručně uvedl nové poznatky týkající se středověkého jihozápadního vnějšího opěrného pilíře chrámu. Úvodem je třeba podotknout, že obecně používaný termín „opěrný pilíř“ pro tuto konkrétní stavbu není v podstatě přesný. Nejedná se totiž o masivní konstrukci, která by sloužila jen ke stabilizaci kupolové basiliky, ale stavbu obsahující ve svém interiéru několik klenutých prostor na různých úrovních, propojených schodištěm a komunikujících také s boční lodí a galerií chrámu. Kromě toho, že se nám podařilo objasnit složitý stavební vývoj opěrného pilíře, se naše práce zaměřila na průzkum dekorací místností na jeho vrcholu. Část mozaik z malé křížové kaple byla již publikována Cyrilem Mangem, ale další mozaikové fragmenty z tohoto prostoru byly doposud neznámé (obr. 7). Důležitější byla však práce v sousední místnosti, která nese freskovou výzdobu. Zde jsme zdokumentovali tři vrstvy fresek, z nichž dvě nejstarší jsou pouze ornamentální a mohly snad tedy vzniknout v době ikonoklasmu v 8. či raném 9. století. Poslední vrstva fresek oproti tomu ukazuje řady světců, většinou biskupů, a trůnícího Krista nad průchodem do sousední kaple (obr. 8 a 9). Podle expresivního podání drapérie a tváří postav může být tato vrstva datována do 12. století. Dokumentace výzdoby v této místnosti je důležitá také v tom smyslu, že je ojedinělým dokladem užití fresek v chrámu, který byl jinak exkluzivně dekorován mozaikami.
Zpracoval: Jan Kostěnec, březen 2011
Publikace výsledků projektu:
K. Dark, J. Kostenec, ‘The Byzantine Patriarchate in Constantinople and the Baptistery of the Church of Hagia Sophia’, Architectura 36/2 (2006), 113-130
K. Dark, J. Kostenec, ‘The Hagia Sophia Project, Istanbul 2004-2008’, Bulletin of British Byzantine Studies 35 (2009), 56-68
K. Dark, J. Kostenec, ‘The Hagia Sophia Project, Istanbul 2009’, Bulletin of British Byzantine Studies 36 (2010), 40-49
K. Dark, J. Kostenec, ‘The Hagia Sophia Project, Istanbul’, Bulletin of British Byzantine Studies 37 (2011) (v tisku)
J. Kostenec, K. Dark, ‘Paul the Silentiary’s description of Hagia Sophia in the light of new archaeological evidence’, Byzantinoslavica 69 (2011) (publikace příspěvků z kolokvia Ekphrasis: la représentation des monuments dans les littératures byzantine et byzantino-slaves – Réalités et imaginaires, Praha 18.- 20. březen 2010) (v tisku)
K. Dark, J. Kostenec, ‘A New Archaeological Study of Hagia Sophia, Istanbul’ in: Proceedings of XXII International Congress of Byzantine Studies, Sofia 2011 (v tisku)
Fotogalerie
