Rekonstrukce a dostavba areálu Vršovický zámeček

Historie
Dominantou Vršovického náměstí je novorenesanční budova, nazývaná Vršovický zámeček, která ovšem nikdy jako šlechtické sídlo nesloužila. Od 14. století byly na tomto místě vinice, v 18. století zde stávala viniční usedlost Špendlikářka, části jejích kleneb jsou dochovány ve východní části přízemí. Usedlost koupil v roce 1842 Jindřich Rangheri, syn italského obchodníka s hedvábím. Nechal k ní v letech 1843–1844 přistavět velký objekt na zpracování surového hedvábí. V sousedství založil morušový sad, čítající na 200 stromů. Tato první vršovická manufaktura se stala dominantou obce, nazývanou podle majitele Rangherka. Se smrtí Rangheriho v roce 1857 skončila éra hedvábnictví ve Vršovicích. Dědicové Rangherku téhož roku prodali. Po roce 1866 Rangherku vlastnili manželé Žabkovi, kteří ji podle projektů stavitele Václava Veselého v letech 1866 - 1868 rozšířili a v roce 1874 doplnili přístavbou dvoupatrového obytného domu se dvěma nárožními věžemi v západním průčelí. V roce 1882 se stala i s pozemky majetkem vršovické obce, která dala vykácet morušový sad a na jeho místě založit veřejný parkový areál. Budovy byly v letech 1899–1900 přestavěny v novorenesančním stylu podle plánů architekta Antonína Turka - vzhled "zámečku". Byly odstraněny věže, čelní budovy byly stavebně propojeny a uprostřed hlavního průčelí vyrostla ze střechy zdobená osmiboká věž a na jižním svahu před budovou vznikl park s monumentálním podkovovitým schodištěm. Vršovický zámeček několikrát ve své historii změnil účel. V roce 1924 zde byla zřízena tuberkulózní stanice a v roce 1929 protialkoholní poradna. V budově byly v minulosti „letní“ byty pro Pražany, dívčí, obecná i měšťanská škola, muzeum, obecní opatrovna mládeže „Nejjasnější korunní princezny Štěpánky“, krátce pak i farní úřad. Od roku 1950 do konce minulého století tu fungovala známá obřadní síň.  Zámeček byl v roce 2003 prohlášen nemovitou kulturní památkou. Je v majetku hlavního města Prahy a spravuje ji městská část Praha 10.

Projekt
Na začátku tohoto desetiletí byl objekt definitivně uzavřen, vyklizen a připravován na kompletní rekonstrukci. Cílem projektu bylo vrátit do objektu život provázaný s potřebami čtvrti a města. Architektonické řešení vychází z principů uplatnění historických vazeb a soudobých potřeb. Šlo především o uchování stavby jako jasné stopy historie původního jádra obce a tedy jako přirozeného významového centra. Vlastní stavba byla v závislosti na symetrickém jižním průčelí symetricky doplněna tradičním způsobem o boční křídla. S ohledem na památkovou ochranu objektu byl zvolen přístup, který minimalizuje zásahy do původního obrazu stavby a nové části podřizuje historickému vnímání. Návrh proto počítal s maximálním zachováním původních detailů nejen na průčelí ale i na bočních a zadních fasádách. Vzhledem k dispozičním změnám byly zachované fasády doplněny o další prvky – a to nově koncipované vstupy do objektu.  Na průčelí – v ose jižní fasády vznikl slavnostní vstup do svatební síně. Nově vytvořený vstup do penzionu pro seniory na boční fasádě je zvýrazněn a chráněn mohutnou, sloupy nesenou střechou. Barevnosti fasád i konstrukce opěrných zdí a terasy byly vybrány s ohledem na velikost stavby. Jednobarevné tmavší řešení fasády nechalo vyznít detailům i celé kompozici. Návrh interiéru byl řízen potřebou nové náplně. Řešení dispozic domova pro seniory bylo vedeno snahou o nejvhodnější uspořádání provozu a k potřebám klientů. Vzhledem k tomu, že nejzachovalejší architektonické detaily jsou na plášti stavby a uvnitř můžeme hovořit pouze o nemnoha zachovaných konstrukcích, bylo možno přistoupit k řešení interiérů relativně velmi svobodně. Návrh i tak musel akceptovat zachovávané zbylé vnitřní konstrukce. To se nejvíce projevilo při řešení kaple v prostoru krovu pod věžicí. Záměrem bylo najít pro tyto ponechané konstrukce takové tvaroslovné a materiálové pojetí, které by současně sjednocovalo staré a nové a zároveň bylo důstojné k minulosti stavby a její nové náplni. Z provedení stavby se nevytratila řemeslnost, která se projevuje ve stavebních prvcích i v detailech mobiliáře. Zcela novým prostorem je svatební síň. Řešení síně záměrně využívá archetypálního obrazu tradičního pojetí sálu s masivními sloupy a průvlaky pro nastolení pocitu výlučného místa určeného pro slavnostní ceremonie. Také všechny užité materiály od broušených podlah po ušlechtilé omítky a řemeslné detaily byly navrženy se stejným cílem. K výjimečnosti přispívá i unikátní systém osvětlení kombinující ručně vyrobený skleněným lustr se svítidly s motivem slunečních paprsků ukrytými za látkovými podhledy. Podstatnou částí díla je umělecký artefakt – barevně nasvícené skleněné panely s rostlinnými motivy zhotovené podle návrhu malíře Františka Vlacha. Návrh obřadní síně byl ovlivněn dvěma záměry. Síň se měla svoji formou vyrovnat staré stavbě zámečku, tedy šlo o nalezení vhodného výrazového prostředku, který by uměl s původní stavbou přirozeně splynout. Druhým a podstatnějším záměrem bylo, aby se dostalo městské části důstojného slavnostního prostoru, univerzálně použitelné síně pro svatby, malé koncerty a významná setkání. A jedna zajímavost nakonec - po zrestaurování kopule, bylo do jejího srdce vloženo pouzdro pro příští generace. Jsou tam noviny, fotografie rekonstrukce zámečku, kniha o vývoji desáté městské části, láhev alkoholu, dopis starosty Prahy 10. Prostor v upomínkové schránce, pouzdru, dostaly také dopisy občanů, kteří měli možnost vyjádřit svoje vzkazy.