Článek náměstka primátora Otty Kechnera

Násilí na ženách je podle komise organizace Spojených národů nejrozšířenějším zločinem na světě.
Bohužel se vyskytuje v proporcích, které odpovídají výzkumům prováděným ve srovnatelných evropských zemích, také u nás. Zasahuje tedy zhruba asi pětinu českých žen.
Začátkem devadesátých let se pojmy domácí násilí a násilí na ženách prakticky nevyskytovaly a nebyly chápány jako společenský problém či trestný čin. Přitom zde docházelo k vraždám, zraněním, kde motivem bylo právě násilí partnera vůči partnerce. Tyto činy, pokud se prokázaly, byly souzeny podle řady paragrafů, například omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a dalších.
Teprve postupné přibližování naší země k Evropské unii, harmonizace práva a nové pohledy na rodinné vztahy, vedlo postupně k tomu, že problém, který ve společnosti dávno existoval pod povrchem, se začal označovat skutečným jménem, násilí na ženách, domácí násilí. Současně se tyto jevy začaly chápat jako celospolečensky závažné.
Tento přístup vnesly do povědomí společnosti především ženské organizace, které vznikly, inspirovány z obdobných aktivit v zahraničí. Po vzoru západoevropských zemí zakládaly specializované organizace, zaměřené právě na pojmenování problému a následně na pomoc, prevenci a hlavně změnu přístupu společnosti k problému zvanému násilí na ženách.
Reakce byla zpočátku rozpačitá. Násilí na ženách a to ještě v měřítku deset až dvacet procent dotčených žen, není jistě nic, čím bychom se mohli pyšnit. Jedná se totiž o určitý pohled na společnost, který není zrovna povznášející. Navíc problém přichází v době plné optimistického očekávání změn po roce 1989.
Reakce na obdobné zprávy o stavu národa se neposlouchají rády. Obdobnou zkušenost při zahájení boje proti domácímu násilí měli ale například ve Francii po zveřejnění šokujících čísel, která publikoval francouzský týdeník Le Nouvel Observateur pod výstižným názvem Dva milióny bitých žen.
Reakce české společnosti byla na obdobné informace negativní. Společnost a ani odborná veřejnost nebyli připraveni nový společenský problém řešit.
Chyběly speciální zákony, které by umožňovaly policii zasáhnout. Policie nebyla připravena odborně, lidsky, psychologicky na jednání s obětí, ale ani s pachatelem domácího násilí.
Soudci nebyli s to, ač i tehdejší legislativa umožňovala například postihnout zranění způsobená partnerem, násilníka rychle odsoudit.
Psychologové v rodinných poradnách nebyli připraveni se ptát a efektivně pomoci oběti při tak psychologicky, emočně a eticky složitém problému.
Systém sociálních služeb nebyl připraven řešit celou řadu komplementárních problémů, které vyvstanou před zbitou ženou. Jsou tady často nezletilé děti, není kam jít, nejsou potřebné finanční prostředky, v bytě jsou osobní věci, přátelé jsou známí manžela.
Politici nebyli ochotni se problémy násilí zabývat. Přece to, co je doma, se má řešit doma, je to záležitost konkrétní rodiny.
Stoupalo ale vědomí a pocit ve společnosti, že násilí není tolerovatelný jev. S tragickými osudy žen, které postupně začaly zvedat hlavu a začaly mít poprvé pocit, že se s tímto letitým problémem, který, jak se říká schovávaly pod sukně, musí něco dělat.
Do tohoto probouzejícího se povědomí a začátku změn, které do společnosti vnesly neziskové, feministické organizace, přišel rok boje proti domácímu násilí, iniciativy Evropské komise i organizace Spojených národů. Tehdy i politická reprezentace pochopila, že není možné strkat hlavu do písku.
Prakticky však základní tíha tlaku na změnu zákonů, vznik prvních center pomoci, byla stále na bedrech neziskových ženských organizací, které existovaly pouze s pomocí zahraničních institucí a jejich prostředků a tedy prakticky živořily.
Společný tlak těchto organizací, to, že uspořádaly několik mezinárodních konferencí a upoutaly pozornost médií, změny nakonec přinesly. Navíc zejména nizozemské, německé, ale i americké instituce a neziskové organizace se začaly spolu s komisemi Evropské unie o tuto problematiku a její řešení v Česku zajímat. Zesílil celospolečenský tlak na změnu situace a koncem devadesátých let se boj proti domácímu násilí a násilí na ženách dostal do priorit vlády.
I českými institucemi začaly být poskytovány granty na činnost spojenou s bojem proti násilí. Začala stoupat prestiž organizací, které bojovaly proti tomuto nešvaru. Česká republika se zapojila do zahraničních programů, které umožnily financovat činnost neziskových organizací.
Po této změně se začal počet těchto organizací zvyšovat Organizace, které se do této doby zabývaly jen trestnou činností se začaly zajímat o další oblasti. To je příklad Bílého kruhu bezpečí, ekologických iniciativ jako je Ekologický právní servis. I tento zájem a rozšíření počtu institucí jen zesílil tlak na potřebu změn. Problém životních podmínek a života žen začala vnímat také církev.
Jaký je současný stav? Po několika kampaních a působení v médiích je násilí na ženách bráno jako jev, který není tolerovatelný a je společensky odsouzeníhodný. Došlo k několika úpravám zákonů, které usnadňují postih násilníka. Probíhají první školení policistů jak zacházet s obětmi domácího násilí.
Fungují dvě krizové linky, na které se mohou ženy z celé České republiky obrátit s žádostí o pomoc při řešení svého problému – krizová linka ROSY a Bílého kruhu bezpečí. Obě organizace mají specializované poradny pro ženy, které se násilím zabývají. Vznikají i další specializované instituce v Praze, v Brně a na dalších místech. Jsou to azylová zařízení, kam se mohou ženy obrátit s žádostí o pomoc.
V Praze funguje první specializovaná linka právní pomoci, kterou provozují advokátky vyškolené v zahraničí právě ve specifické práci s obětmi domácího násilí.
To, že se nejvíce organizací objevuje v Praze, není dáno jen tím, že se jedná o hlavní město, ale také tím, že současná politická reprezentace pomáhá těmto organizacím k rozvoji jejich činnosti.
Změny proběhly i v zařízeních, které provozuje přímo Praha. Městské centrum sociálních služeb je dnes místem, kam se mohou ženy, oběti násilí, obrátit o pomoc a podporu. Přesto řada úkolů, zejména ve spojitosti se snahou vstoupit do roku 2004 do Evropské unie, je ještě v této oblasti před námi.
Chybí především azylové byty s tajnou adresou. V zákonech je třeba prosadit, aby domácí násilí bylo přímo pojmenováno jako trestný čin. To by byl významný přínos pro prevenci. V českém právu by se měla prosadit taková opatření, která jsou běžná v legislativě Rakouska a Německa. Tím je zákaz přiblížení násilníka k oběti a jeho povinnost vyklidit na určitý čas společný byt.
Pokračovat je třeba v proškolování policistů, soudců, sociálních pracovníků a zdravotníků ve specifické práci s oběťmi.
Především je však třeba prosadit ucelený systém prevence a boje proti násilí na ženách, který by propojil neziskový sektor se státní správou, navrhnout změny v legislativě a definitivně překlopit vnímání tohoto jevu ve společnosti. Násilí na ženách není specifický problém žen, není to vnitřní záležitost rodiny. Je to protispolečenský jev, kterému je třeba čelit uceleným systémem prevence a represe.

Otto Kechner
Autor je náměstkem primátora hlavního města Prahy pro sociální politiku a zdravotnictví - otto@kechner.cz
V Praze 17.4.2002