O Praze 22

Katastrální území:Uhříněves, Pitkovice, Hájek
Počet obyvatel:5158 (k 31. 12. 2005)
Datum vzniku:1990 (městská část), 2001 (městská část i správní obvod)
Rozloha:1571 ha (k 31. 12. 2006)

Na jihovýchodním okraji Prahy se rozkládá dvaadvacátá městská část, kterou tvoří tři původní obce – Uhříněves, Hájek a Pitkovice. Historie všech tří obcí sahá až do středověku, kdy spadaly do majetku několika různých majitelů, po nichž obvykle nesou jméno. Uhříněves, v roce 1227 zaznamenaná jako Vgrinewez, případně o rok později jako Ugrina ves, odvozuje svůj název od jistého Ugrina, či Ugriho, který se v místech dnešní obce usadil a založil zde osadu. Zajímavým historickým faktem je, že po určitou dobu patřila ves také templářskému řádu, který zde měl svoji komendu, ale po zrušení řádu přešlo vlastnictví na malostranské johanity u kostela P. Marie pod řetězem. Jejich zásluhou zde byl vystavěn malý kostelík a později i tvrz, která pravděpodobně vznikla přestavbou templářské komendy. V držení se vystřídali další majitelé, až v roce 1579 tvrz Uhříněves s poplužním dvorem a přilehlé vesnice koupil Jaroslav Smiřický ze Smiřic, který později koupil a připojil i Pitkovice. Ten zde postavil roku 1591 zámek. V majetku Smiřických byla Uhříněves do 21. ledna 1623, kdy ji s celým černokosteleckým panstvím prodal poslední příbuzný Albrecht z Valdštejna knížeti Karlu z Lichtenštejna.
Roku 1639 vypálili Švédové zámek a velkou část vsi a zcela zničili blízkou ves Netluky, která nebyla již nikdy obnovena. Marie Terezie z rodu Lichtenštejnů zde založila farní jednotřídku a její zásluhou zde byl také obnoven za příspěvků 3000 zlatých kostel Všech svatých, postavený v polovině 18. století dle plánů říčanského stavitele T. V. Budila ve stylu vrcholného baroka s interierovou výzdobou malíře J. P. Molitora. Rod Lichtenštejnů sídlil na zámku až do roku 1919.

V průběhu 19. století zde započal výrazný průmyslový rozvoj, díky kterému zde bylo postaveno množství továren a podniků: pivovar, lihovar, cukrovar, cihelny… V dubnu 1869 bylo započato se stavbou tratě z Českých Velenic do Tábora, Benešova, Říčan, Uhříněvsi a kolem Hostivaře do Prahy. V srpnu 1871 se konala první slavnostní jízda, pravidelná doprava až do Prahy byla zahájena 14. prosince téhož roku. Díky prudkému rozmachu zde přibylo i obyvatel. Zatímco v roce 1843 zde žilo 590 lidí v 64 domech, v roce 1900 to bylo již 2300 lidí ve 250 domech! Z městečka se stal nejdříve městys, posléze v roce 1913 byla povýšena na město. O rok později byl schválen i městský znak, navržený akademickým malířem Jindřichem Bubeníček, který se používá i dnes.
Rychle se rozvíjel kulturní i společenský život, rozvíjelo se zemědělství i řemesla. Stagnaci přinesl až rok 1914 a první světová válka. Obnovení rozvoje přišlo hned po skončení války, přibyla sokolovna, škola, vybudovalo se elektrické osvětlení… Opětovné přerušení slibného rozvoje přišlo o dvacet let později v podobě dalšího válečného konfliktu. Ta mimo jiné zasáhla výrazně i do zdejší Židovské obce, která tu pobývala již někdy od sedmnáctého století. Vystavěnou synagogu v roce 1940 uzavřeli nacisté a již nikdy poté nebyla obnovena. Budova sloužila léta jiným účelům a po navrácení Pražské židovské obci v devadesátých letech byla sice opravena, ale dnes je využívána komerčně. Po židovské komunitě zde nicméně zůstal rozsáhlý židovský hřbitov, který se rozkládá na více než 3000 m2 a ostatky jsou zde uloženy pod přibližně třemi stovkami náhrobků. Ty nejstarší pocházejí až z 18. století.

Dalším zásahem, který obec postihl, byl rok 1948 a znárodňování, zejména soukromí zemědělci museli svůj majetek odevzdat do společných družstev nebo státu

V roce 1950 byl v Uhříněvsi ustaven matriční obvod a z toho důvodu byla zřízena první svatební síň v budově bývalé pošty v ulici U Starého mlýna. V roce 1956 byla zrušena pamětní síň v tzv. Legionářském domě a předměty, upomínající na historii města a zvláště na legionáře, jsou odvezeny do okresního muzea a archivu v Říčanech. V uvolněných prostorách vznikla obřadní síň, která slouží svému účelu dodnes.
Po druhé světové válce se nicméně rozšířila bytová výstavba. Vznikly první domky ve čtvrti Jiřího Kolihy, v akci „Z“ se začalo se stavbou povrchové kanalizace a vodojemu. Značným problémem se stalo rozhodnutí tehdejší vlády o ukládání popílku z malešické teplárny do vytěženého prostoru cihelny. Ovzduší Uhříněvsi bylo létajícím popílkem značně zamořeno.

Velkou změnou pro Uhříněves bylo datum 1. července 1974, kdy se spolu s připojenými obcemi Pitkovice a Hájek stává součástí Prahy 10.

Na území celé městské části je možné najít zejména přírodní zajímavosti: ojedinělý, pětatřicet hektarů velký komplex uhříněvského lužního lesa zvaný Obora, vyhlášený v roce 1982 za chráněné území, Pitkovickou stráň, známou dříve jako Belvedér, kde na rozloze 0,5 ha skalnatého terénu bývalého lomu sídlí vzácná teplomilná společenstva rostlin a hmyzu. Vyniká zejména koniklec luční, chrpa Triumfettiho či křivatec český. I tato lokalita je chráněným územím. Historie se odráží v pitkovickém patrovém špýcharu a bráně s bohatě tvarovanou a profilovanou římsou, pocházející z druhé poloviny 18. století, nebo v pozůstatcích někdejšího poplužního dvora, vzniklého zřejmě na místě původní tvrze. V blízkosti hasičské zbrojnice stojí dřevěná zvonička z 19. století. Tato lidová stavba s doškovou stříškou zvanou "zouvák" má jeden zvon. Za finančního přispění hlavního města byla v roce 2000 restaurována a do jejího základu byla dne 21. června 2001 vložena pamětní schránka s listinami. Mladší ročníky naopak najdou vyžití v novém Skate parku v Uhříněvsi, kde je možno „zařádit si“ nejen na skateboardu, ale i na kolech BMX.
Uhříněves má ve své historii také jména významných rodáků či častých návštěvníků. Jedním z nich je akademický malíř Jindřich Bubeníček, který zde žil v letech 1914 až 1935, a jeho bratr Oto Bubeníček, rovněž akademický malíř a loutkář, který se v budově bývalé školy 31. října 1871 narodil. Dalšími rodáky jsou malíři Josef Votruba a Rudolf Mlnařík Oblast divadla reprezentuje J. František Čížek, narozený v roce 1820, působící ve společnosti J.K.Tyla. Do Uhříněvsi jezdil za matkou také literární kritik F. X. Šalda, doprovázený malířkou Zdenkou Braunerovou. Po roce 1991, v souvislosti se vznikem nových městských částí a úpravou znaku hlavního města, získala Uhříněves také svůj prapor. Zdobí ho čtyři vodorovné pruhy v barvách modrá-červená-stříbrná-zelená.

Zdroj informací: www.csu.cz, www.praha22.cz

19. června 2014
19. června 2014