Podmínky návratu ČSSD na výsluní

Hospodářské noviny 27.3.2003
Autor: Jiří Paroubek
Zřejmě ještě nikdy po své obnově v listopadu 1989 nebyla česká sociální demokracie v tak složité situaci jako před víkendovým sjezdem. A pamatuji všechny sjezdy za posledních třináct let.
Jistě, také před krajskými a senátními volbami v roce 2002 zaznamenala strana silný pokles voličské přízně. Je nutné si připomenout, že tehdy zaostala svým volebním výsledkem za komunisty. Až na výjimky proto hraje ČSSD ve většině krajských zastupitelstev poměrně malou roli. Tedy malou ve srovnání s pravicovými konkurenty.
Tehdejší výsledky voleb představovaly zřejmě nejnižší bod dlouhodobě klesající křivky voličské přízně. Následovala sebereflexe a po jarním sjezdu ČSSD - a po nástupu Vladimíra Špidly do funkce předsedy ČSSD - došlo k obratu v trendu voličských preferencí.
Současný pokles preferencí nemusí být vážným jevem, pokud se jej podaří v krátké době zvrátit. Nebude to jistě jednoduché. Každý den po příštích pět let si ČSSD může připomínat svůj neúspěch v prezidentské volbě.
Celý problém není jen v samotné prezidentské volbě. Jmenování členů Ústavního soudu a do jisté míry i (časem jmenovaných) členů Bankovní rady změní poměry sil ve státě. Zejména jmenování ústavních soudců může zeslabit pozici kabinetu, třeba při odmítnutí některých právních norem například sociálního charakteru (regulace nájemného i jiné otázky). Nicméně, prezidentství Václava Klause je třeba vzít jako fakt.
Je jistě v zájmu sociální demokracie, aby válka v Iráku skončila co nejrychleji, s co nejmenším počtem obětí v řadách civilního obyvatelstva Iráku. Být hlavní vládní stranou v situaci, kdy klíčoví spojenci České republiky jsou rozděleni, není žádné štěstí.
Vláda je skutečně v obtížné situaci a musí obezřetně manévrovat. Její nejvýznamnější spojenec z NATO se rozhodl na svých bajonetech donést svobodu do Bagdádu. Přitom platí, že "národy nemilují ozbrojené misionáře". Tažný tandem evropské integrace, Německo s Francií, vystupuje proti americkému zásahu. A tato válka není ani v české veřejnosti, a zejména mezi levicovými voliči, populární.
Oba dva zmíněné jevy - volba Václava Klause a konflikt v Iráku - jsou pro vládní sociální demokracii, v posledních týdnech zmítanou vnitřním pnutím, nebezpečné. Volič totiž nemiluje rozhádané strany.
Návrat na (přechodně) ztracené pozice může zajistit sociální demokracii jen plně respektované, v akci jednotné vedení strany a strana jako celek. Přitom plně platí Masarykovo, že rozčilení není program.
Je ovšem jedna věc, která zatím uniká všem politickým analytikům a která způsobuje ve svých důsledcích to, že se vedení ČSSD v klíčovém momentu (třetí prezidentská volba) nemůže spolehnout na jednotnost a loajalitu svého poslaneckého klubu. Již v minulosti jsem upozorňoval na to, že ČSSD je nejvíce decentralizovanou stranou v zemi. Někteří poslanci tak považují "své" mandáty za výsledek své politické pozice v regionu, která není přímo závislá na vedení strany.
Sociální demokracie však nemůže být volnou politickou federací svých regionálních organizací. V čelném střetnutí mezi ODS a ČSSD v průběhu prezidentské volby se plně ukázaly přednosti centralizované strany, strany s plnou stranickou kázní. Myslím, že bez posílení vlivu vedení ČSSD na sestavení kandidátek pro volby do sněmovny může v budoucnu, ve svrchovaně nevhodném momentě, dojít k opakování situace, která nastala při nedávné prezidentské volbě.
Sjezd ČSSD může nyní rozhodnout o změně stanov také v této otázce. Je třeba ve stanovách nalézt rovnováhu mezi odpovědností poslance vůči veřejnému zájmu a jeho individuální odpovědností.
Autor je náměstkem pražského primátora (ČSSD)
27. března 2003
27. března 2003