Praha byla zadlužená vždycky

Metro - 23.1.2002
Dějiny pražského městského hospodářství a financí dosud nebyly napsány ani podrobněji zkoumány.
Je to bezpochyby velký dluh - zejména vůči těm, kdo od 50. let 19. století do konce 30. let 20. století přetvořili stagnující středověké pražské souměstí, sevřené hradbami i feudálními omezeními, ve výstavné a ekonomicky prosperující moderní velkoměsto, jehož velikost měřená počtem obyvatel vzrostla za necelých sto let téměř devítinásobně (ze 111.706 obyvatel v roce 1843 až na 962.200 v roce 1938). Vždyť i dnes nás musí naplňovat obdivem dynamika a gradace tehdejšího rozvoje, tedy souběžného růstu a modernizace české metropole. V této souvislosti ave světle dnešních pražských problémů i zkušeností nás přirozeně zajímá, jakým způsobem a z jakých zdrojů se dařilo v poslední třetině 19. a na prahu 20. století financovat rozsáhlou celoplošnou asanaci velkých částí vnitřního města (Židovského, Starého i Nového Města) současně s budováním moderní městské infrastruktury (kanalizace s čističkou, tramvajových tratí, veřejného osvětlení, městských jatek, plynáren, elektráren, vodáren a příslušných sítí) a s hromadnou výstavbou celých předměstských měst (Karlína, Smíchova, Vinohrad, Žižkova, Vršovic, Libně ad.). Stejně nás zajímá i otázka, jak a z jakých zdrojů byla od roku 1920 financována vskutku grandiózní přestavba konglomerátu jednotlivých měst, vesnic a volných ploch v urbanisticky i architektonicky celistvý, relativně moderní a hodnotný organismus meziválečné Velké Prahy. Při pohledu do dobových pramenů, mezi něž patří především každoroční městské rozpočty, městské inventáře, přehledy obecních důchodů a závěrečné účty města, od roku 1850 do roku 1941 zpravidla vydávané tiskem a nadto zveřejňované ve Statistických knížkách (později zprávách) královského hlavního města Prahy (od roku 1871), v Administračních zprávách královského hlavního města Prahy a porůznu též v Obecním věstníku, později Věstníku hlavního města Prahy, zjišťujeme, že s financováním běžného "provozu" a současně rozvoje města měly pražské samosprávné orgány trvalé a značné obtíže. Nedařilo se udržet vyrovnaný rozpočet a již od 90. let 19. století vypracovávala městská rada vlastně rozpočty dva - řádný a mimořádný. Z prvého se hradily běžné provozní výdaje města a úřední výdaje na výkon samosprávy i státní správy, kterou zajišťoval magistrát v tzv. přenesené působnosti. Druhý rozpočet sloužil výhradně k financování rozvojových investic - nákupu nemovitostí a budování městských staveb. Vlastní zdroje města, plynoucí hlavně z obecních poplatků, dávek a z povolených obecních přirážek ke státním daním, nestačily na krytí potřeb, ač byly pravidelně posilovány státními subvencemi. V období vrcholící asanace roku 1902 obdržela například Praha nepřekročitelnou státní subvenci 16 milionů korun a v dalších letech dostávala vždy na konci účetního roku subvenci na vyrovnání obecního rozpočtu na základě jeho konečného vyúčtování. Tuto neuspokojivou praxi se podařilo starostovi Karlu Grošovi (1906 - 1918) za pomoci českého ministra-krajana Bedřicha Pacáka změnit tak, že Praha dostávala základní roční subvenční kvótu 1,6 mil. korun již na začátku nebo v průběhu účetního roku. Přesto si roku 1911 město muselo vypůjčit 30 mil. korun od C. k. rakouského ústavu pro úvěr pozemkový a roku 1913 mělo již uzavřeno půjčky v celkové výši 176 milionů korun, za které ručilo svými realitami a komunálními podniky. Přesto vykazovalo kladný přebytek čistého inventárního jmění města, který činil 43,6 mil. korun. Prostředky z půjček byly určeny na asanaci Starého Města a Podskalí, na výstavbu elektrických podniků, kanalizace, vodárny, mostů a nábřeží, na vybavení Obecního domu, na koupi Sylva-Tarouccovského paláce atd. Krize období první světové války a prvních poválečných let rozvrátila dosud dosti uvážlivě vedené městské finance a výstavba moderní fungující velkoměstské metropole mladé Československé republiky kladla za těchto okolností na městské finančníky zcela mimořádné nároky. Základem zvládnutí nových finančních nároků byl princip jednotné centralizované městské finanční správy, jednotného rozpočtu Velké Prahy a jediné hlavní městské pokladny. Do rozpočtu plynuly jako zdroje zejména obecní dávky (z nájemného, přírůstku hodnoty nemovitostí, přepychových bytů, zábav, psů, motorových vozidel ad.), obecní poplatky a taxy (dlažebné, vodné, stočné ad.), obecní přirážky ke státním daním (pozemkové, domovní, činžovní, výdělkové, rentové) a školní přirážka. Rozpočtované výdaje na běžný účetní rok nesměly bez zvláštního odůvodnění a schválení zásadně překročit obdobné náklady předchozího roku. Investice měly být hrazeny z dosažených zisků a úspor. Tyto vlastní investiční zdroje byly však zcela nedostačující (např. jen obecní podniky vykazovaly v roce 1922 naléhavou investiční potřebu k pokrytí nároků právě vzniklé Velké Prahy ve výši 1,2 miliardy korun, zatímco investičně použitelný přebytek řádného rozpočtu v nejpříznivějším meziválečném roce 1928 činil 63,3 milionu korun). Hned od prvních poválečných let bylo proto třeba investiční zdroje vydatně doplňovat úvěrem. Aby základní rozpočet města bylo možno přesto udržet vyrovnaný či formálně přebytkový, byl od roku 1926 znovu vedle řádného rozpočtu veden i rozpočet mimořádný - investiční. Jeho hlavní příjmovou položkou byl úvěr. Již v roce 1919 přikročila Praha k vydání první 4% emisní půjčky ve výši 150 mil. korun a provedla konverzi starších předválečných a válečných půjček. V kritickém období po vzniku Velké Prahy vyvrcholila jednání o uzavření velké zahraniční investiční půjčky. Dne 22. 5. 1922 byla se státním souhlasem uzavřena smlouva s londýnským bankovním domem Helbert, Wagg & Co. a s kooperující newyorskou skupinou Kuhn, Loeb & Co. o půjčce ve výši 1,5 milionu liber sterlingů a7,5 milionu dolarů na 7,5procentní úrok se lhůtou splatnosti 30 let. Tato půjčka vynesla Praze asi 590 milionů korun při roční umořovací částce 55 milionů korun a umožnila vyřešit především zásobování vzrostlého velkoměsta vodou, plynem a elektrickou energií (byla zní financována mj. rekonstrukce městské elektrárny v Holešovicích, výstavba nové vodárny v Podolí, nové michelské plynárny a nové městské elektrárny v Ervěnicích uMostu). Půjčka však přispěla také k enormnímu růstu zadlužení hlavního města, které v roce 1927 činilo asi 1 miliardu 370 milionů korun a do roku 1938 překročilo 2 miliardy korun. Pro srovnání: veškerá aktiva obce (obecní důchody, rezervy, fondy, investice, depozita, cenné papíry a úpisy) představovala v roce 1927 úhrnnou hodnotu 1 miliardy 715 milionů korun. Finanční hospodaření meziválečné Prahy se vzdor značným restrikcím, které si vynutilo vypuknutí světové hospodářské krize, a také vzdor přímým "sanačním" zásahům státu, datujícím se od roku 1927, potýkalo se stále rostoucími problémy. Je paradoxem, že definitivně je vyřešilo teprve úplné zestátnění města a jeho hospodářství v roce 1949, spojené s administrativním zrušením všech vnitrostátních dluhů. Britskou (librovou) část zahraničního dluhu uhradila však ČSSR za své hlavní město teprve v roce 1960.
Václav Ledvinka