Portál Pražana
Ranní fejeton
BBC - 31.3.2003 Relace: Dobré ráno s BBC
Autor: Marek Šálek
Moderátor (Jan Bumba):
Přejděme pro tuto chvíli k dalšímu tématu. Šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek se nedávno obrátil na pražského primátora Pavla Béma s nápadem uspořádat v Praze olympiádu. Primátor byl věcí nadšen a prohlásil: Je to nádherný nápad, který by městu velmi pomohl. Myšlenka olympijských klání na pozadí Hradčan a Karlova mostu je úžasná. V následující ranní úvaze se tématem zabývá novinář Marek Šálek a na rozdíl od Pavla Béma soudí, že představa olympiády v historické metropoli je v zásadě infantilní.
Redaktor (Marek Šálek):
Komunistické politbyro pojalo tu myšlenku už v sedmdesátých letech. Partajní funkcionáři chtěli ukázat západnímu světu, že normalizace už pokročila tak daleko, že jsme schopni "normálně" uspořádat olympiádu. Moskva sice nakonec rozhodla, že přednost dostane Moskva, o to však teď nejde. Zajímavější je otázka, zda olympiáda v Praze je opravdu tak normální nápad, jak nám jej prezentují sportovní funkcionáři a pražský primátor, anebo utopie s prvky infantility. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že letopočet 2000 změní známou podobu světa. Úderem silvestrovské půlnoci se lidstvo ocitne v nových, zázračných dimenzích, všechno bude rázem modernější, jiné. Na střechách domů vzniknou heliporty, dopravní zácpy se jednou provždy vyřeší tím, že každému zájemci bude přiděleno osobní vznášedlo. Dětinskost takových snů prozrazuje detail. Představoval jsem si, že v roce 2000 člověk skoncuje s oprýskanými fasádami, ulicemi plnými výmolů, prachem a blátem prostě tím, že armády dobrovolníků všechno natřou erární bílou barvou. Bílý asfalt, bílé omítky, bílá potrubí. Takový jsem si vysnil ideální svět, když mi bylo asi osm let. Občas mě přepadla netrpělivost, protože do kýženého data s mytickými třemi nulami pořád zbývalo čtvrt století a normalizační šedivost se už zdála k nepřežití. V takových chvílích jsem spřádal sen o urychleném zázraku. Měl podobu pěti barevných propletených kruhů, ohně plápolajícího vysoko nad městem, vlajek, reklam a úsměvů v podání - cituji dobové sousloví - mládí celého světa. Další atributy fantaskní idyly už zůstávaly shodné, včetně vznášedel a bílého asfaltu. Takový býval můj sen o olympiádě v Praze. Mnichov sedmdesát dva, Montreal sedmdesát šest, Los Angeles osmdesát čtyři. To znělo, panečku! Ani slovo Moskva, opatřené futuristickým letopočtem 1980, nepostrádalo začátkem sedmdesátých let kouzlo, které popírali jen škarohlídi. A teď tedy, konečně, Praha 2020! Dětský sen na dosah, k úsměvným představám osmiletého chlapce už lze přidat i hrst moudrých a praktických argumentů: zmodernizovaná infrastruktura, vypulírované památky, parky, stadiony. A těch peněz! Vidinu "Prahy olympijské" přesto obestírá stín. V letech 1988 až 2000 hostily olympiádu Soul, Atlanta, Sydney. V tak mladých velkoměstech jistě zhmotnění olympijských ideálů nenadělá tolik škody jako v evropské historické metropoli. Jedinou srovnatelnou zkušenost nabízí Barcelona, kde se olympiáda konala před jedenácti lety. Co je zde k vidění dnes? Rozpadající se betonová monstra, vypuštěné fontány, ostnaté dráty. Zatímco zbytek katalánské metropole kypí životem, olympijský areál zeje prázdnotou a připomíná ohlodanou mrtvolu. Dvacet dní slávy, dekády zmaru. Není sen o pražské olympiádě přece jen spíš infantilní?
Autor: Marek Šálek
Moderátor (Jan Bumba):
Přejděme pro tuto chvíli k dalšímu tématu. Šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek se nedávno obrátil na pražského primátora Pavla Béma s nápadem uspořádat v Praze olympiádu. Primátor byl věcí nadšen a prohlásil: Je to nádherný nápad, který by městu velmi pomohl. Myšlenka olympijských klání na pozadí Hradčan a Karlova mostu je úžasná. V následující ranní úvaze se tématem zabývá novinář Marek Šálek a na rozdíl od Pavla Béma soudí, že představa olympiády v historické metropoli je v zásadě infantilní.
Redaktor (Marek Šálek):
Komunistické politbyro pojalo tu myšlenku už v sedmdesátých letech. Partajní funkcionáři chtěli ukázat západnímu světu, že normalizace už pokročila tak daleko, že jsme schopni "normálně" uspořádat olympiádu. Moskva sice nakonec rozhodla, že přednost dostane Moskva, o to však teď nejde. Zajímavější je otázka, zda olympiáda v Praze je opravdu tak normální nápad, jak nám jej prezentují sportovní funkcionáři a pražský primátor, anebo utopie s prvky infantility. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že letopočet 2000 změní známou podobu světa. Úderem silvestrovské půlnoci se lidstvo ocitne v nových, zázračných dimenzích, všechno bude rázem modernější, jiné. Na střechách domů vzniknou heliporty, dopravní zácpy se jednou provždy vyřeší tím, že každému zájemci bude přiděleno osobní vznášedlo. Dětinskost takových snů prozrazuje detail. Představoval jsem si, že v roce 2000 člověk skoncuje s oprýskanými fasádami, ulicemi plnými výmolů, prachem a blátem prostě tím, že armády dobrovolníků všechno natřou erární bílou barvou. Bílý asfalt, bílé omítky, bílá potrubí. Takový jsem si vysnil ideální svět, když mi bylo asi osm let. Občas mě přepadla netrpělivost, protože do kýženého data s mytickými třemi nulami pořád zbývalo čtvrt století a normalizační šedivost se už zdála k nepřežití. V takových chvílích jsem spřádal sen o urychleném zázraku. Měl podobu pěti barevných propletených kruhů, ohně plápolajícího vysoko nad městem, vlajek, reklam a úsměvů v podání - cituji dobové sousloví - mládí celého světa. Další atributy fantaskní idyly už zůstávaly shodné, včetně vznášedel a bílého asfaltu. Takový býval můj sen o olympiádě v Praze. Mnichov sedmdesát dva, Montreal sedmdesát šest, Los Angeles osmdesát čtyři. To znělo, panečku! Ani slovo Moskva, opatřené futuristickým letopočtem 1980, nepostrádalo začátkem sedmdesátých let kouzlo, které popírali jen škarohlídi. A teď tedy, konečně, Praha 2020! Dětský sen na dosah, k úsměvným představám osmiletého chlapce už lze přidat i hrst moudrých a praktických argumentů: zmodernizovaná infrastruktura, vypulírované památky, parky, stadiony. A těch peněz! Vidinu "Prahy olympijské" přesto obestírá stín. V letech 1988 až 2000 hostily olympiádu Soul, Atlanta, Sydney. V tak mladých velkoměstech jistě zhmotnění olympijských ideálů nenadělá tolik škody jako v evropské historické metropoli. Jedinou srovnatelnou zkušenost nabízí Barcelona, kde se olympiáda konala před jedenácti lety. Co je zde k vidění dnes? Rozpadající se betonová monstra, vypuštěné fontány, ostnaté dráty. Zatímco zbytek katalánské metropole kypí životem, olympijský areál zeje prázdnotou a připomíná ohlodanou mrtvolu. Dvacet dní slávy, dekády zmaru. Není sen o pražské olympiádě přece jen spíš infantilní?
1. dubna 2003
1. dubna 2003