02242004-rozhovor-MUDr. Pavel Bém, primátor hl.m. Prahy-Xantypa-Primátor Pavel Bém

PRIMÁTOR PAVEL BÉM

 

 

 

Xantypa | 24.2.2004 | rubrika: Kdybych byl robinson | strana: 55 | autor: Text Jana Kolářová

KDYBY SE ZEMÍ ZASE VALILA STOLETÁ VODA A PŘEDEM BYCHOM O TOM VĚDĚLI, KAŽDÝ, KDO BY MUSEL OPUSTIT SVŮJ PROSTOR, BY SI SBALIL NEJPOTŘEBNĚJŠÍ VĚCI. KARTÁČEK NA ZUBY, OSOBNÍ DOKLADY, PLATEBNÍ KARTY, MOBIL, KLÍČE OD AUTA, DOKLADY O POJIŠTĚNÍ BYTU A KRMENÍ PRO PEJSKA. ALE KDYBYCHOM NÁHODOU VĚDĚLI, ŽE ZTROSKOTÁME NA PUSTÉM OSTROVĚ? CO SI VZÍT S SEBOU? PLATEBNÍ KARTY?... MOŽNÁ TAK K ROZETŘENÍ POSLEDNÍ PAŠTIKY NA TVRDNOUCÍ SKÝVU CHLEBA... CO BY SI VZAL NA PUSTÝ OSTROV PAVEL BÉM?

V přírodě se dovedu obejít bez nože, umím rozdělat oheň bez použití zápalek - a nebyly by pro mne nezbytné ani na pustém ostrově. Jako skaut a horolezec jsem odmalička strávil spoustu času uprostřed přírody. Umím najít vodu, asi bych se postaral i o obživu. Svým způsobem patřím mezi lovce. Měl jsem štěstí, že jsem se naučil lovit všechno, co se lovit dá. Věnoval jsem se i botanice a byl bych asi schopen najít řadu rostlin, abych zahnal nejhorší hlad. V tomto ohledu si velmi věřím, protože v přírodě se cítím jako doma. Co bych si tedy vzal na pustý ostrov? Překvapím vás nepraktičností své volby. Já bych si na pustý ostrov vzal manželku. Nejen proto, že ve dvou se to lépe táhne, ale také proto, že bych měl daleko větší motivaci starat se, pečovat, i hledat způsoby, jak se z pustého ostrova dostat zpět do civilizace. Druhou nepraktickou věcí je knížka. Mám rád jednu, kterou jsem přečetl snad desetkrát, a vím o ní, že i kdybych ji četl potřicáté, pořád mě bude bavit a budu v ní nalézat něco nového a povzbuzujícího, inspirujícího. Je to slavná kniha Michaila Bulgakova MISTR A MARKÉTKA. Její mimořádná sílaje ve čtivosti a zároveň v symbolismu. Bůh, víra, naděje, zázraky - to všechno člověk na pustém ostrově potřebuje. Třetí nepraktickou věcí, kterou bych si vzal, je právě zmíněná naděje. Sám jsem byl několikrát v situaci, která by se dala označit jako hraniční. Kdy skutečně šlo o život, můj nebo mých přátel. Pokaždé to dobře dopadlo a já si dnes uvědomuji, že společným jmenovatelem těch dramatických příběhů byla víra a naděje, že se nalezne řešení, cesta. Že nás nepřemůže větrná smršť, nepřístupná hora, fatální nemoc, beznaděj, zoufalství. Strávil jsem několik dní v nepřístupné jižní stěně nádherné posvátné hory v pohoří Kavkaz, která se jmenuje Ušba. Tři dny ve svislé stěně na malé plošině, se dvěma přáteli za sněhové a větrné bouře. Byla to situace, kdy člověk nepočítá dny ani hodiny, ale minuty - jestli přežije, jestli větrná bouře neodnese stan. S méně a méně zásobami a posléze bez zásob, tepla, elementárních nezbytností nutných k přežití v horách. Ty tři dny čekání, beznaděje, bez posledních zbytků víry, ale zároveň bez neutuchajících pokusů se z toho dostat. A čtvrtý den se to povedlo. Zachránili jsme tři holé životy. Je to nepřenosná zkušenost pro toho, kdo něco podobného nezažil. Mám za sebou dvacet let horolezecké kariéry a lezení ve všech možných horách světa a zdolávání vysokých vrcholů a těžkých stěn. Místní obyvatelé tenkrát náš návrat vnímali jako zázrak.

14. dubna 2004
14. dubna 2004