Při příležitosti výročí odhalení pomníku  obětem komunismu

(15. 5. 2003)

Vážené dámy a pánové,

dnes je tomu bez týdne přesně rok, co byl slavnostně odhalen tento pomník obětem komunismu, ojedinělé připomenutí doby totality. V tisku se pak mnohem více živě probíralo, kdo měl, anebo neměl být pozván na odhalení pomníku, kdo se více a kdo méně zasloužil o jeho instalaci, zda umělecká hodnota díla je plně důstojná záměru … zkrátka tak trochu se opět - po českém způsobu - dusilo to, co mělo být otevřeno, staré rány a svědomí se přikrývaly starými fáči a patos se vyjadřoval prázdnými slovy. Jako bychom se báli silných a opravdových slov. Jako bychom chtěli naznačit, že není nic VELKÉHO. Jako bychom se ostýchali používat slova láska, víra, hrdinství, nenávist, zrada, zbabělost, utrpení, odpuštění. Právě taková slova však patří k těmto místům, neboť patří k naší minulosti a k opravdovému životu.

Mnohé už bylo řečeno o symbolice pomníku a k jeho umístění. Po roce se ukázalo, že záměr tvůrců byl správný. Jak řekl před rokem výstižně Olbram Zoubek: jde o „pomník nepřehlédnutelný a důstojný … mezi torzy cítíme ty, kdo nepřežili ... návštěvník prochází schodištěm a je konfrontován s metaforou oběti a utrpení.“ Umístění pomníku nad křižovatku staré a nové Prahy symbolizuje střetávání minulosti a přítomnosti, střet ruchu velkoměsta s místem rozjímání a procházek, o místo, kde se dotýká holý kámen lidského snažení s přírodou, tedy s přirozeností běhu života. 

Domnívám se, že tento pomník v nás bude vždy budit smíšené pocity – je jakoby chladný, tajemný, zasazený do zelené petřínské stráně působí výstražně a snad až provokativně či vyzývavě … Ale vždyť právě taková byla naše minulost, takové je naše národní svědomí.

Vážené dámy a pánové, tak jako jsou symbolikou prodchnuty pomník a jeho umístění, projevily se s jistou mírou symboliky doby i jeho výstavba a přijetí. Vše tak opět trochu „po česku“: obavy z velkých slov, činů a gest, jakýsi ostych před patosem, rozmělňování dějů dramatických v malicherných šarvátkách, zpochybňování nezpochybnitelného a minulost utápěná v obavách o budoucnost. I krátké dějiny tohoto pomníku o mnohém z toho vypovídají. Vždyť k vážným úvahám o jeho postavení jsme se odhodlali až osm let po sametové revoluci, výběr místa a vítězného návrhu trval bezmála pět let, zahájení prací od vyhodnocení soutěže pak dalšího půldruhého roku.

Dámy a pánové, jsem rád, že i tuto kapitolu našich vlastních nejnovějších dějin snad máme za sebou. Svědčí o tom, že vyrovnání se s minulostí, s vlastním svědomím – ať již osobním, či „národním“, není věcí jednoduchou, není jen záležitostí povrchních proklamací a silných řečí, ale je naopak něčím těžkým a bolestným, dlouhodobým a mnohdy nejednoznačným. A právě v tom spatřuji vnitřní symboliku pomníku obětem komunismu - obětí jsme my všichni, ať si to uvědomujeme, či nikoliv, ať si to přiznáváme, či nikoliv. Proto je dobře, že máme tento pomník, takový, jaký je, na tomto místě. Za to patří dík Konfederaci politických vězňů, hlavnímu městu Praze, městské části Praha 1 a autorům díla pánům Olbramovi Zoubkovi, Zdeňkovi Hözelovi a Janu Kerelovi. Vzali na sebe nelehký, do značné míry nevděčný, ale rozhodně důstojný a umělecky i historicky ojedinělý úkol zajistit Praze pomník obětem komunismu.

Jsem přesvědčen, že tvůrci obstáli se ctí. Možná lépe, než my přihlížející.

Ať zůstane uctěna památka všech, kteří padli za oběť komunistické zvůli, totalitnímu politickému systému a umožnili nám skrze vlastní osudy pochopit a vnímat význam a sílu demokracie a obrany lidských práv a svobod.