Jak se žije fenylketonurikům

Scéna první. – Don Juan (Karel) se vrací do restaurace. Číšník přináší vonící penne s kuřecím masem, smetanou a brokolicí. Hned za ním jeho kolega pokládá na stůl salát z mrkve a jablek a hranolky s kečupem.

Fenylketonurička Adélka se svou osmiletou sestrou Natálií.

Zatímco Juan (Karel) si pochutnává na svých těstovinách a jeho přítelkyně Adélka pomalu ujídá jednu hranolku za druhou, plánují blížící se svatbu. Takhle vypadá ta šťastnější varianta života s fenylketonurií, nemocí, kvůli které nemůžete jíst nic (nebo úplné minimum) z toho, co obsahuje bílkoviny.

Dnes dvanáctiletá Adéla z České Třebové zatím netuší, kam jí osud zavane. Rozhodně ale ví, že to nebude mít jednoduché. To, že jí nečeká život bez komplikací, věděla její matka už několik dní po porodu. Díky testům na rozpoznání fenylketonurie, které se provádějí do jednoho týdne od narození, se včas zjistilo, že minimálně jídelníček bude mít Adélka velice chudý.

S přísnou dietou, kterou jsou fenylketonurici nuceni prakticky celý život dodržovat, nebyl prvních pět let problém: jídlo malé Adélce vařila matka, občas pomohly babičky. Všichni pak dávali společně pozor, aby dítě nepřekročilo povolené množství bílkovin ve stravě na jeden den a zároveň konzumovalo důležitou součást fenylketonurického jídelníčku: speciální nápoj s vysokým obsahem aminokyselin, stopových prvků a vitamínů – tedy látek, které tělu při tak přísné dietě scházejí.

Ani s příchodem povinné školní docházky se zpočátku nezdálo, že by Adélku její „stravovací handicap“ nějak výrazně omezoval. V první a druhé třídě základní školy se vyučovalo pouze dopoledne a Adélka, stejně jako ostatní spolužáci, dostávala svačinu z domova. Na obědy po vyučování prostě a jednoduše nechodila. Nemusela. Mohla jet rovnou domů.

Škola základ života

Pak ale přišly vyšší ročníky a s nimi i odpolední vyučování. Adéla bydlí od školy 40 minut městskou hromadnou dopravou a na to jezdit domů na jídlo najednou nebyl čas. Ruku v ruce s tím začaly problémy.

Rodiče nejprve oslovili školu s žádostí o to, aby jídelna alespoň dvakrát do týdne uvařila Adéle fenylketonurický oběd. Neuspěli. Oznámili proto vedení školy, že jejich dcera si tedy bude do jídelny nosit stravu vlastní. Od nejvyšších zástupců školy však přišla odpověď, že z hygienických důvodů je ohřívání zvenku doneseného jídla nepřípustné. Navíc nám bylo naznačeno, že není vhodné, aby si Adéla svoje jídlo do jídelny vůbec nosila, vzpomíná na tři roky starou událost její matka.

Škola nakonec rodičům nabídla zdánlivě nelogické řešení: Adélka si své jídlo může konzumovat na školní chodbě. Podle nějakého nařízení je totiž učitel za žáka zodpovědný i mimo vyučovací hodinu pouze ve třídě, na chodbách však již nikoliv. Škola by se tak lehce vzdala zodpovědnosti za případné komplikace v případě, kdy by se naší dceři během jídla něco stalo, popisuje Adélčina matka. Představa Adély, obědvající na chodbě v lepším případě na přinesené židli, se jí však vůbec nezamlouvala. Škole proto podepsala prohlášení o zodpovědnosti za dceru po dobu jejího pobytu ve třídě mimo vyučovací hodiny a problém byl vyřešen.

A kde zůstal člověk ?

Pomineme – li fakt, že Adélčina matka musí denně vařit speciální jídlo z ingrediencí, z nichž se nemalá část shání velice těžko, naskýtá se ještě jedna důležitá otázka: Adélka si teď nosí svou svačinu a oběd do školy z domova. Může se tedy v klidu a alespoň trochu kulturně najíst ve své lavici. Nechybí zde ale ještě něco?

Zkuste si vybavit, kolik velkých přátelství začalo právě ve školní jídelně během špagetové bitvy. A těch nezapomenutelných lásek, které by bez polévání se erárním černým čajem s citrónem nemohly ani propuknout? Víme, že Adéla se stylem svého jídelníčku bude navždy vymykat. Izolovat dítě z přirozeného prostředí dětského kolektivu kvůli tomu, že si nosí do školy vlastní jídlo, nám však přijde přinejmenším nepochopitelné. Chápeme, že škola má určitá nařízení, která nechce a ani nemůže překračovat. Nerozumíme ale tomu, proč taková nařízení vůbec vznikají, krčí Adélčina matka rameny.

Zjištění a hrozba

Diagnostika

Fenylketonurie se diagnostikuje pomocí novorozeneckého screenengu během třetího až osmého dne života dítětě. Miminku se odebírá kapka krve z patičky na testovací kartičku, která se odesílá do speciální laboratoře. V České republice se takto testují všichni novorozenci. V případě, že testy vyjdou hraniční nebo pozitivní, jsou rodiče ihned informováni a pozváni do poradny pro metabolické poruchy, kde si s lékařem dohodnou další postup.

Fenylketonurie je nemoc dědičná a proto je pro její diagnostiku možné využít i test v těhotenství – takzvaný těhotenský screening. Ten se využívá v případě, že jeden z rodičů má, nebo se v jeho rodině tato nemoc vyskytla či vyskytuje. Pravděpodobnost onemocnění fenylketonurií je uváděna měřítkem 1:10 000, podle jiných pramenů 1:8000. Ročně je tedy u nás diagnostikováno zhruba deset případů nemoci.

Fenylketonurie a mentální postižení

Fenylalanin je aminokyselina, která se vyskytuje ve všech bílkovinách. Zatímco zdravý organismus tuto látku zpracovává – štěpí – a vypořádá se s ním v jakémkoli množství, nemocné tělo jej využít ani správně vyloučit neumí. Fenylalanin se tedy hromadí v těle, až její velká koncentrace začne poškozovat buňky.

Pokud se nemoc neodhalí včas, či není léčena, dochází k velmi rychlému poškození vývoje nervového systému tzn. mentálnímu opoždění (mikrocefalii) a opožděnému psychomotorickému vývoji. Lidé postižení fenylketonurií mají často blond vlasy a modré oči. Jejich moč má charakteristický „myší“ pach. Od chvíle, kdy se fenylketonurie zjistí, až po ukončení vývoje mozku je velmi důležité, aby dítě dodržovalo dietu. Dospělostí ovšem dieta nekončí, a to zejména pro ženy, které si přejí miminko. Zejména ony musí kontrolovat svůj jídelníček, aby své děťátko neohrozily ve vývoji. Pokud je dieta porušována v dospělosti, je zde možná přímá souvislost s onemocněním mozku – Alzheimerovou chorobou.

Autor: Vít Krčmář

Autor: Vít Krčmář
14. června 2008
14. června 2008