Adolf Svoboda (primátor 1954–1964)

V obecních volbách 4. října 1931 a znovu 29. května 1938 byl do místního výboru obvodu Praha XIX (Dejvice, Bubeneč, Sedlec, Vokovice, Veleslavín) zvolen strojní zámečník Adolf Svoboda. Tak vstoupil do komunální politiky muž, kterého odstupující primátor Václav Vacek 21. května 1954 doporučil plenárnímu zasedání nově zvoleného ústředního národního výboru jako svého nástupce a jenž byl vzápětí jednomyslnou volbou postaven do čela města.

Svoboda se narodil v dělnické rodině ve Chvalech u Prahy 16. června 1900. Již od učňovských let byl aktivním členem organizace Spartakových skautů, sociálně-demokratické mládeže a Odborového svazu kovodělníků. V roce 1921 se stal jedním ze zakládajících členů KSČ a činovníkem Federace dělnických tělovýchovných jednot. Tím se definitivně vyhranila jeho politická orientace. Od roku 1929 se uplatnil jako údržbář v dělnickém konzumním družstvu Včela. Hned v prvních dnech okupace byl zatčen gestapem a celou dobu války strávil v koncentračních táborech.

Po návratu do Prahy se zapojil do budovatelských kampaní, zejména do komunistické akce Milion hodin republice. Stal se předsedou okresního výboru KSČ a od 27. srpna 1945 i členem rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. V tomto orgánu zasedal do konce roku 1963. Současně byl členem ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství. Vrcholu politické kariéry dosáhl, když se v období let 1951–1954 stal tajemníkem krajského a po X. sjezdu (1954) tajemníkem městského výboru KSČ, kandidátem a posléze i členem ÚV KSČ. Byl rovněž dvě funkční období (1954–1964) poslancem Národního shromáždění.

Adolf Svoboda ve svědectvích pamětníků vystupuje jako rozvážný, zkušený funkcionář, vyznačující se lidsky přirozeným a uklidňujícím stylem jednání. Je možno v zájmu historické objektivity podat výčet více či méně pozitivních počinů z doby jeho primátorství, mezi něž patřilo např. otevření znovuvybudované betlémské kaple a obnovených palácových zahrad pod Pražským hradem (1954), postavení Domu módy a Domu potravin, hotelů International a Jalta, Planetária, studentských kolejí na Strahově a na Petřinách, fakult ČVUT v Dejvicích, přenesení pavilonu a restaurace z bruselského Expa 58 do Prahy.

Příspěvkem k řešení dlouhodobé bytové krize byla výstavba prvních panelových sídlišť, zahájená roku 1957. V lokalitách Antala Staška, Jarov, Chmelnice, Petřiny a dalších přinesla Praze do roku 1965 47 000 nových bytů. Tato pozitiva však nic nemění na skutečnosti, že první léta Svobodova tajemnického i primátorského působení patří k vůbec nejproblematičtějším obdobím novodobé historie Prahy.

Příspěvkem k řešení dlouhodobé bytové krize byla výstavba prvních panelových sídlišť, zahájená roku 1957. V lokalitách Antala Staška, Jarov, Chmelnice, Petřiny a dalších přinesla Praze do roku 1965 47 000 nových bytů. Tato pozitiva však nic nemění na skutečnosti, že první léta Svobodova tajemnického i primátorského působení patří k vůbec nejproblematičtějším obdobím novodobé historie Prahy.

Období stalinistické diktatury, politických procesů a násilných vyvlastňovacích aktů z první poloviny padesátých let byly v průběhu doby, kdy stál Svoboda v čele města, vystřídány pouze polovičatým a formálním odsouzením „přehmatů“ tzv. kultu osobnosti, bez rehabilitací nevinných lidí a beze změny nedemokratického politického systému. Takřka jediným viditelným projevem „nápravy“ bylo zboření (1962) Stalinova pomníku na Letné a přejmenování Stalinovy třídy na Vinohradskou.

Přesto určité uvolnění ideologického diktátu KSČ přineslo pozoruhodné oživení kulturního života v metropoli. Jeho symbolem se vedle zrodu řady nových kulturních časopisů a vynikajících knih či filmů stal zejména vznik tzv. divadel malých forem – Rokoka, Na Zábradlí a Semaforu.

Adolf Svoboda odešel z primátorské funkce po deseti letech obdobně neokázalým způsobem, jako se jí v roce 1954 ujal. Nebyl vůdčí ani profilující osobností a vrátil se prostě tam, odkud vzešel. Až do své smrti 9. února 1969 zůstal řadovým poslancem Národního výboru hlavního města Prahy a členem jeho komise veřejného pořádku.