Bernard Augustin Zahořanský z Vorlíka

Dvorským dekretem císaře Josefa II. z 12. února 1784 byla spojena čtyři dosud samostatná pražská města (Staré, Nové, Menší Město a Hradčany) v jednotné královské hlavní město Prahu. Dne 9. srpna 1784 zahájil ve Staroměstské radnici slavnostně činnost pražský magistrát.

Tento nový orgán, zvolený 30. dubna čtyřiceti voliteli vybranými z nejvážnějších měšťanů pražských měst, byl složen z dvaceti osmi právnicky vzdělaných a úředně zkušených magistrátních radů. Nahradil čtyři dosavadní konšelské sbory (městské rady) a převzal všechnu správní i soudní moc ve městě. Dělil se na tři senáty – politický, civilně-soudní a trestní.

V čele magistrátu a jeho politického senátu stál purkmistr, zbylým dvěma senátům předsedali vicepurkmistři. Řadoví radové magistrátu byli zvoleni na doživotí, volba purkmistra a jeho náměstků platila pouze na čtyři roky a podléhala císařskému schválení.

Prvním purkmistrem spojené Prahy se stal JUDr. Bernard Augustin Záhořanský z Vorlíka. Pocházel z původně řeznického rodu z městečka Záhořany, jehož příslušník Pavel dosáhl kdysi univerzitního vzdělání, vynikl ve službách jihočeského velmožského rodu Švamberků a 11. června 1600 byl povýšen mezi urozené erbovníky s predikátem z Vorlíku. O tři roky později se Pavel Zahořanský usadil na Novém Městě pražském a jeho syn Samuel (1617-1698) zde údajně plných jednapadesát let zasedal v městské radě. Funkce v novoměstské samosprávě po něm zastávala i řada dalších členů rodu.

Bernard Augustin Zahořanský byl ovšem v tomto ohledu výjimkou. Vystudoval univerzitu, stal se doktorem práv a v roce 1763 byl jmenován radou při apelačním a vrchním zemském trestním soudu. Jako zkušený úředník, nezapojený bezprostředně do řešení sporů a problémů kolem slučování pražských měst, a současně jako příslušník významného novoměstského rodu znalý pražských poměrů měl z pohledu vídeňské vlády všechny předpoklady pro vedení nového státního úřadu – pražského magistrátu, jehož pravomoci byly ve srovnání s Habsburky okleštěnou působností rušených městských samospráv podstatně zvětšeny. Dne 11. června 1784 byl potvrzen ve funkci císařským dekretem.

Nový purkmistr se plně osvědčil. Vytvořil efektivně fungující správní a soudní úřad, do jehož pravomoci spadalo všechno nešlechtické obyvatelstvo Prahy včetně dříve privilegovaných či z městské působnosti vyňatých skupin, jako bylo duchovenstvo, členové univerzity, Židé, příslušníci tzv. postranních práv ad. Bylo to v té době asi 80 000 obyvatel města. Mimo působnost magistrátu zůstala pouze šlechta, pobývající v Praze občasně ve svých městských palácích. Do pravomoci magistrátu nepatřily ani státně bezpečnostní záležitosti. Byl pro ně zřízen zvláštní státní orgán - pražské městské hejtmanství, pozdější policejní ředitelství.

Městská správa podle císařského nařízení úřadovala výhradně německy a z městských knih tak rokem 1784 zmizely i poslední české zápisy, které se zde ještě udržely. O záležitosti města vedle magistrátních radů pečovalo dalších 80-85 nižších magistrátních úředníků a zřízenců. Kriminální senát sídlil v Novoměstské radnici, jejíž budovy se změnily v soud a věznici. Pro zbytek magistrátu bylo v letech 1784-1787 přestavěno východní křídlo Staroměstské radnice a byly k ní připojeny další přiléhající budovy.

Sám purkmistr s manželkou Johannou Goskovou ze Sachsentalu bydlel ve vlastním domě na Zderaze. Když zde 13. října 1790 zemřel, byl již opět pouhým apelačním radou. Po uplynutí čtyřletého purkmistrovského pověření (1788) totiž na tento úřad rezignoval a vrátil se z vlastní vůle na své původní působiště, ač podle statutu mu mohlo být funkční období na pražské radnici bez nové volby prodlouženo o další čtyři roky.