Historie

Původně se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny nebo osoby, která v nich bydlela. Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, snadno pojmenovatelného a zapamatovatelného sochařského nebo malířského prvku zpravidla nad vchodem domu, například vyobrazení zvířete, rostliny nebo předmětu. Jiným způsobem označování byly vývěsní štíty, označující profesi majitele domu.

Číslování domů bylo uzákoněno v době vlády Marie Terezie v únoru 1770 a ve většině obcí se uskutečnilo od podzimu 1770 do roku 1771. Zpočátku nemělo charakter trvalého označení, ale pořadového čísla v konkrétním soupise, třebaže dům byl číslem až do dalšího přečíslování „popsán“ křídou na vrata či dveře. Číslování se provádělo s pomocí vojska v přirozeném sledu tak, jak lze obec postupně projít, obvykle po směru chodu hodinových ručiček. Začínalo obvykle nejdůležitější, zpravidla veřejnou budovou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost), která tak měla číslo popisné 1. U obcí ležících podél silnice číslování obvykle začínalo prvním domem po pravé straně vesnice ze strany, kterou přijíždí vrchnost, po opačné straně se pak vracelo. Domovní čísla bývala napsána na dřevěné, plechové, litinové, popř. keramické tabulce, vytažena v omítce nebo provedena štukem. Ve městech byly většinou budovy od té doby několikrát přečíslovány. První vlna přečíslování v Praze se datuje do roku 1805. Z předcházející doby zřejmě nejsou dochována čísla žádná, z doby po přečíslování je na domech dodnes dochováno mnoho malovaných, štukových či do kamene vytesaných čísel.

Od 60. let 19. století byla v některých městech zavedena i orientační čísla přidělovaná podle ulic. Zavedením pozemkových knih roku 1884 se popisná čísla stabilizovala a orientační byla užívána ve městech souběžně.