Historie
Historie Prahy
Lidská sídla se na území dnešní české metropole nacházela již v období pravěku, Pražský hrad jako dodnes užívané sídlo hlavy státu založil mezi lety 880 a 890 první historický český kníže, Bořivoj I. z rodu Přemyslovců. V první polovině 10. stol. vznikla druhá knížecí rezidence - Vyšehrad, a v podhradí obou pevností se záhy vytvořila živá mezinárodní tržiště a kupecko-řemeslnické osady městského typu.
Ve středověku se z podhradí stalo hradbami opevněné Staré Město a roku 1257 král Přemysl Otakar II. založil a opevnil na levém břehu Vltavy Nové Město. Vrchol rozkvětu tohoto středověkého souměstí přinesla vláda císaře a krále Karla IV. (1346-1378). Založil v Praze univerzitu (1348), Nové Město pražské (1348), zvětšil Hradčany a Malou Stranu, zbudoval desítky světských i církevních staveb – mimo jiné most posléze po něm pojmenovaný Karlův (1357). Praha vyrostla v gotické velkoměsto, jedno z největších v tehdejší Evropě, v němž žilo asi 40 000 obyvatel.
V 15. století ovlivnilo rozvoj města reformní hnutí, které po upálení jeho vůdčího představitele Jana Husa (1415) vyústilo v revoluci (1419-1434). Husitská Praha hned na jejím počátku odstranila moc královských úřadů, německého patriciátu a římské církve, ubránila se křížovým výpravám krále Zikmunda a stala se na čas rozhodujícím mocenským činitelem v zemi. Výsadní politické postavení v čele městského stavu si pražské měšťanstvo udrželo i v pohusitském období. Jeho dominantní pozicí otřásl až nástup dynastie Habsburků na český trůn (1526) a dalekosáhlé omezení městských práv českých královských měst Ferdinandem I. po neúspěšném stavovském povstání roku 1547.
Ve druhé polovině 16. století přišlo období intenzivní renesanční přestavby a v letech 1583-1612 se Praha stala sídlem uměnímilovného císaře Rudolfa II., jehož dvůr byl shromaždištěm umělců a učenců z celé Evropy. Počtem 60 000 obyvatel se opět zařadila mezi přední evropská velkoměsta. Přestože po porážce druhého stavovského odboje proti Habsburkům v osudné bitvě na Bílé hoře (1620) následovala nucená emigrace nekatolíků, plenění a válečné ztráty, a přestože přestěhování císařského dvora a úřadů do Vídně postupně degradovalo Prahu z hlavního města státu na pouhé zemské centrum, uchovalo si město svůj hospodářský i kulturní význam. Pokračovala výstavba šlechtických paláců, a především klášterů i chrámů obnovené katolické církve, a právě v této době získala jeho architektura osobitou, stylově vzácně jednotnou tvář „pražského baroka“.
Významným milníkem historie Prahy byl rok 1784, kdy patentem císaře Josefa II. z 12. února byla čtyři dosud samostatná pražská města - Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany - spojena v jeden celek.
V důsledku průmyslové revoluce vznikl v 19. předpolí barokního opevnění kruh velkých průmyslových předměstí (Karlín, Smíchov, Holešovice, Libeň ad.). Praha se stala největším výrobním a dopravním centrem v zemi. Modernizace města měla i svou zápornou stránku - asanaci vnitřního města, které po roce 1893 padla za oběť velká část Starého Města a téměř celé Nové Město i Židovské Město. Jen zčásti nahradily vzniklou kulturní ztrátu nové reprezentační budovy ve slohu české novorenesance, secese a kubismu.
28. října 1918 se Praha stala hlavním městem samostatné Československé republiky. Dnem 1. ledna 1922 k ní bylo připojeno 37 sousedních měst a vesnic. Vznikla velká Praha, na jejímž území o rozloze 171,64 km2 žilo 676 657 obyvatel. Po překonání poválečné krize a sociálního neklidu prošlo město v letech 1922-1938 dalším obdobím dynamického rozvoje. Jeho výsledkem byl nejen vzrůst počtu obyvatel až k hranici 1 milionu (1938), ale především vznik četných hodnot urbanistických, architektonických i kulturních, nesených duchem modernismu, funkcionalismu a avantgardních uměleckých proudů 20. a 30. let 20. století Praha se stala útočištěm exulantů ze zemí, kde byly nastoleny totalitní a fašistické režimy, a přes rostoucí ohrožení nacionalismem a fašismem si až do počátku r. 1939 udržela demokratickou samosprávu, na níž se podílely všechny politické proudy.
Když 15. března 1939 okupovala město nacistická vojska, změnila se Praha, v projevech představitelů okupační správy ve "staré německé město", kde Češi měli být jen dočasně trpěni. Jeho skutečnou tvář však ukázaly masové demonstrace obyvatelstva proti okupantům 28. října 1939, zatýkání a popravy po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 i krvavý teror po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha (27. 5. 1942). Protifašistický odboj Pražanů vyvrcholil povstáním ve dnech 5.-9. května 1945, které skončilo osvobozením města.
Poválečný politický vývoj v Československu vedl k uchopení moci komunisty v únoru 1948, po němž následovala léta totalitního režimu. Pokusem o jeho překonání bylo "pražské jaro" roku 1968, násilné ukončené vpádem okupačních vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968. Nastolení tzv. normalizačního kurzu přineslo nejen potlačení sotva obnovených zárodků demokracie a svobodného života občanů, ale také další prohlubování stagnačních rysů ve sféře ekonomiky i ve všech oblastech veřejného a kulturního dění.
Konec čtyřicetileté komunistické totality přinesla "sametová" revoluce, jejímž začátkem byla studentská demonstrace v Praze 17. listopadu 1989. Obnova demokratického systému, rozsáhlé majetkové restituce a privatizace živností i služeb proměnily a výrazně oživily tvář města, které znovu nalezlo svoji dynamiku. V roce 1992 byla Pražská památková rezervace zapsána do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a město se postupně stalo kulturním a turistickým centrem evropského významu i dějištěm nejvýznamnějších politických jednání. Praha tak navázala na svoji staletou historickou roli hlavy českého státu a jedné z významných metropolí a duchovních křižovatek Evropy.
Archiv hlavního města Prahy
Archiv hlavního města Prahy se řadí k nejstarším archivním institucím v České republice. Již více než sto padesát let pečuje o písemnosti, které podávají svědectví o minulosti hlavního města od středověkých počátků městského života až po práh současnosti. Organizačně je začleněn do Magistrátu hlavního města Prahy a dohlíží na vyřazování písemností orgánů hlavního města Prahy, úřadů městských částí a organizací, jimi zřizovaných. V současné době zahrnují fondy a sbírky Archivu hlavního města Prahy více než 750 000 evidenčních jednotek v celkovém rozsahu přibližně 23 000 běžných metrů.