Ludvík Černý

Protokol zasedání Národního výboru hlavního města Prahy (NVP) ze dne 11. listopadu 1963 zaznamenává změny, které byly provedeny ve vedoucích funkcích města pouhého půl roku před komunálními volbami. Nejzávažnější z nich bylo odstoupení primátora Adolfa Svobody (1900–1969) a jeho nahrazení o dvacet let mladším Ludvíkem Černým (1920–2003).

Pražské jaro na pražské radnici

Černý působil řadu let jako poslanec a předseda plánovací komise NVP. Od roku 1960 byl jedním ze dvou náměstků primátora. V primátorské funkci jej po volbách do národních výborů potvrdilo ustavující zasedání nového NVP, které se konalo 29. června 1964. Současně bylo zvoleno nové vedení města, které vedle primátora tvořili náměstci A. Otradovec, F. Budský, B. Havlíček, tajemník Z. Kiesewetter a dalších čtrnáct členů rady NVP. Šestnáct radních bylo z KSČ, nekomunistická část Národní fronty byla zastoupena pouze jedním lidovcem a jedním socialistou.

Noví vedoucí představitelé nepatřili k aktivním prosazovatelům tehdejšího reformního kurzu, ani k protagonistům tzv. obrodného procesu a pražského jara 1968. Určujícím rysem jejich politiky byla naopak rezervovanost a opatrnost. Přesto se s vývojem politické situace složení rady NVP v průběhu funkčního období měnilo. Již na Silvestra 1967 a pak v červnu 1968 bylo odvoláno a nahrazeno novými, „progresivnějšími“ radními sedm „konzervativních“ členů tohoto orgánu včetně jednoho náměstka primátora.

Po „normalizačním“ obratu naopak od července 1969 do září 1970 odešli postupně „na vlastní žádost“ z funkcí tajemník NVP, dva náměstci primátora a posléze i sám primátor.

Koncepce rozvoje města

V protikladu k „pevné stranické zásadovosti“ a zdrženlivosti vůči reformám i rostoucímu kvasu v politické oblasti nastoupil NVP pod vedením primátora Černého velmi dynamický kurz na poli obnovy a rozvoje města i jeho infrastruktury. Po dlouhých letech „přerozdělování“ zdrojů v neprospěch Prahy dokázal získat pro hlavní město potřebné „priority“ a především investiční prostředky.

Díky tomu se od roku 1964 naplno rozběhla hromadná výstavba panelových sídlištních komplexů Prosek, Kobylisy, Ďáblice a dalších. V dalších dvou letech bylo rozhodnuto o zahájení řady velkých dopravních staveb – započalo budování metra, Severojižní magistrály a Nuselského mostu, vysočanské estakády, holešovické železniční přeložky, podchodu na Václavském náměstí atd. Výrazná byla snaha o prosazení celistvé koncepce rozvoje a výstavby.

Již v dubnu 1964 schválila vláda Směrný územní plán Prahy do roku 1990 a nově zřízené odborné orgány v čele s Útvarem hlavního architekta začaly pracovat na dlouhodobém plánu rozvoje města (tzv. generelu). Dne 30. listopadu 1967 schválilo Národní shromáždění zákon o hlavním městě Praze, jímž bylo upraveno metropolitní postavení Prahy a současně k ní připojeno 21 sousedních obcí.

Po třech desítkách let nedostatečné péče a chátrání se dočkalo příznivého obratu též historické jádro města. Za povinné pomoci stavebních organizací z venkova začala kampaňovitá obnova střech a fasád domů na hlavních turistických trasách. Důkladnější rekonstrukce se dostalo alespoň některým významným objektům (Karlovu mostu, Smetanovu divadlu, areálu Emauz, Martinickému paláci, obrazárně Pražského hradu ad.). V prosinci 1964 rada NVP schválila Státní seznam nemovitých kulturních památek na území Prahy, který se měl stát základem evidence a ochrany památek ve městě.

Životní etapy primátora

Primátoru Černému nelze upřít osobní zásluhu o to, že po téměř třiceti letech stagnace hlavního města nastoupila správa metropole cestu koncepčního řešení problémů, jež se nahromadily. Tuto cestu však zkomplikovala negace pozitivních trendů ve veřejném a politickém životě, ve správní i kulturní sféře po vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, a zejména po prosazení kurzu tzv. normalizace v dubnu 1969.

Ludvík Černý, obléhaný v srpnu 1968 Sovětskou armádou v Nové radnici jako „hnízdě kontrarevoluce“, nebyl vhodným primátorem pro nové poměry. Měsíc po svých padesátinách – narodil se 16. srpna 1920 v dělnické rodině ve Vysočanech – primátorský úřad opustil, podle protokolu na vlastní žádost. Přestal být poslancem NVP i členem městského výboru KSČ.

Jako absolvent reálky a kurzu Vysoké školy ekonomického inženýrství ČVUT s praxí, počínající v pojišťovně Čechoslavii, pokračující v plánovacím oddělení ČKD Stalingrad a vrcholící před příchodem na NVP funkcí náměstka ředitele ČKD, se v roce 1970 na dlouhá léta stal předsedou Československé obchodní komory. Ta byla jeho působištěm až do odchodu do důchodu. Zemřel ve svém dlouholetém bydlišti v Neherovské ulici v Dejvicích dne 12. září 2003.