Historie

V Praze je jedním z nejstarších středověkých názvů označení pražského Juditina mostu z 12. století. Z téže doby pravděpodobně pochází také nejstarší vrstva pomístních názvů, jako jsou Boršov, Týn, Moráň, Zderaz, Opyš nebo Újezd, která se později stala základem uličního názvosloví. Kolem 14. století se vžívají názvy jednotlivých rynků a trhů. U centrálních prostranství, tzv. rynků, se pojmenování řídilo podle místního názvu (Malostranský, Novoměstský, Staroměstský), u trhů podle komodity, se kterou se na daném místě obchodovalo (Chlebný, Kurný, Masný, Ovocný, Uhelný, Senný, Dobytčí, Koňský). Ulice byly často pojmenovány podle komodity či účelu (Ječná, Masná, Rybná, Senovážná, Žitná, Železná) nebo podle řemesel (Celetná, Jirchářská, Kožná, Pasířská, Platnéřská, Provaznická), kostelů či klášterů (Anenská, Dušní, Havelská) nebo podle jiných budov v ulici (Radnická, Týnská), popřípadě podle národnostního složení obyvatel ulice (Krakovská, Vlašská, Na Florenci). Řada názvů se tvořila podle zvláštní povahy nebo rázu ulice (Černá, Dlážděná, Dlouhá, Hradební, Růžová, Široká nebo Spálená ulice, která získala své jméno podle požáru, ke kterému v ní došlo roku 1506).

 

Názvy ulic byly po staletí pouze zvykovou záležitostí, pevně kodifikovány a povinně označeny byly až v době osvícenského absolutismu. V Praze byly názvy ulic úředně zavedeny po sloučení čtyř pražských měst – Starého města pražského, Malé Strany, Hradčan a Nového města pražského - počínaje 27. říjnem 1787 jako nutný doplněk k domovním číslům, která byla v monarchii zavedena po roce 1770 a která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Názvy v té době užívané byly výhradně německé. Úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. Ostrovy, mosty a nábřeží byly od poloviny 19. století pojmenovány podle příslušníků habsbursko-lotrinské dynastie (Ferdinandova třída, Františkovo nábřeží) a byly zavedeny tři názvy podle purkrabího Chotka. Rok 1848 přinesl vlnu názvů českých a vlasteneckých (například Václavské a Karlovo náměstí) a překladů do češtiny.

V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes orientační čísla). Dne 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi. Zároveň byla stanovena dodnes platná zásada unikátnosti názvu v rámci města – „jméno ulice, třídy nebo náměstí nemá v celém okršku města než toliko jednou přicházeti“. V Praze byla vytvořena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy, který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. Koncem 19. století přibývalo v Praze i okolních městech (Žižkov, Vinohrady, Nusle) vlastenecky zaměřených názvů, které byly v Praze současně kompenzovány dalšími názvy po členech vládnoucí dynastie. V roce 1888 se národnostní spory vyhrotily a pražští radní v nově připojených Holešovicích umístili jen české názvy. V roce 1893 se jednojazyčné tabulky začaly objevovat i v samotné Praze a právě tehdy dostaly národní slovanské barvy, které jsou na pražských uličních tabulích dodnes: bílé písmo v červeném poli s modrou obrubou. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil a tím skončil celý spor o jazyk uličních tabulí v Praze. Německé názvy se přesto místy dochovaly – např. v ulici Křižovnické nebo Pětikostelské (dnes ulice Sněmovní).

 

Po roce 1918 došlo k silné vlně přejmenovávání, především z důvodů odstraňování symbolů monarchie, v Praze navíc z důvodu odstraňování duplicitních názvů po vzniku Velké Prahy. Na monopol oficiálních názvů a jejich usměrnění z nacionálně-ideologického hlediska kladl důraz zákon č. 266/1920 Sb., o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů. Pojmenování, „jež nelze uvésti v soulad s historií a vnějšími vztahy národa československého, zejména taková, jež připomínají osoby, které jakýmkoli způsobem projevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo národům sdruženým, nebo připomínají události rázu protistátního“, bylo zakázáno a obce měly povinnost do jednoho měsíce od účinnosti zákona je změnit a staré označení odstranit a beze stopy zahladit, jinak to musel provést nadřízený úřad a liknavému starostovi hrozila pokuta. Nové názvy musely obce předkládat ke schválení nadřízeným úřadům.

Dne 9. ledna 1925 pražská městská rada schválila šest zásad pro pojmenovávání:

• preference tradičních původních názvů;
• preference názvů podle povahy místa;
• pro nové ulice vzniklé po roce 1918 možno použít vlastenecky zaměřené názvy;
• respektování ucelených místních názvoslovných soustav (Žižkov, Nusle);
• výjimečně možno pojmenovat ulici podle osoby, která v místě žila, avšak zásadně ne podle dosud žijící osoby;
• v ostatních případech se měly volit názvy podle zemí, krajů, míst, řek, hor atd., pokud možno v části města ležící ve směru skutečného umístění této lokality.

Podle těchto zásad bylo v krátké době pojmenováno více než 400 ulic a brzy následovaly další vlny pojmenování v letech 1928, 1931, 1935 a 1938. Poté do dějin pojmenování pražských ulic zasáhla změna politických poměrů, kterou způsobil mnichovský diktát. Říšskoněmecké úřady 25. března 1939 nařídily, aby hlavní pražské ulice měly vedle českého názvu také označení v německém jazyce. Současně mělo být prozkoumáno a doplněno také pojmenování pražských ulic. V dubnu roku 1940 zaslal Oberlandrat pražskému magistrátu seznam ulic, které měly být přejmenovány (v řadě případů se jednalo o poněmčení starých českých názvů, seznam však obsahoval také zcela nové názvy, např. po německých městech – Norimberská, Magdeburská, osobnostech německého původu spojených s Prahou – Braunova, Brokoffova). Názvy měly hlásat odvěkou náležitost Prahy k „velkoněmeckému prostoru“ a nacisté se měli i podle uličních názvů cítit v Praze jako „doma“. Úplně první byl zrušen název ulice Pelléova v Bubenči. Dne 4. dubna 1940 byla ulice oficiálně přejmenována na ulici generála Roettiga (General Roettig-Straße).

Po skončení druhé světové války byly obnoveny všechny názvy, které v Praze platily před 1. říjnem 1938. Ústřední národní výbor hlavního města Prahy přijal dne 14. ledna 1946 soubor následujících zásad pro pojmenování ulic:

• pojmenování ulic a jejich označení slouží především orientaci;
• každé pojmenování ulice, náměstí, nábřeží, mostu nebo sadu se může vyskytovat na území hlavního města Prahy pouze jednou;
• k pojmenování ulic má být použito starých vžitých názvů, a to buď názvů míst, kde ulice vznikla, nebo dle povahy, směru či rázu a polohy, kde ulice leží, rovněž je možné použít jmen vynikajících nebo památných míst, kde ulice má k dotyčné události nebo osobě určitý vztah;
• pojmenování ulice má být voleno tak, aby pokud možno bylo trvalé a nepodléhalo změnám doby;
• v případě použití určité soustavy pro pojmenování ulic má být tato zachována a doplňována.

Dalším usnesením ze dne 8. prosince 1947 byla mimo jiné doplněna možnost použít jmen po obětech okupace a revoluce a osob, které se zasloužily v době nesvobody o národ a stát.

Na základě usnesení Rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy ze dne 14. října 1952 byly odstraňovány názvy, které byly v rozporu se schválenými zásadami nebo nevyhovovaly dobré orientaci. Především byla ale vyřazena jména osobností první republiky a podpořena nová pojmenování zcela poplatná době. V návaznosti na potřeby rozvoje města v roce 1960 došlo ke snížení počtu městských obvodů ze 16 na 10 s cílem vytvořit větší ekonomické a urbanistické celky. V roce 1960 Rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy také schválila Řád pro jednotné označování veřejných prostranství a číslování domů, který stanovil způsob označování, ochranu označení a náklady na označení veřejných prostranství. Uliční tabule s názvem veřejného prostranství měly být plechové, červeně smaltované a s modrou obrubou, obdélníkového tvaru o délce 80 cm a výšce 40 cm. Název byl uveden bílými písmeny vysokými 9 cm, označení katastrálního území a městského obvodu pak písmeny vysokými 5 cm.

S dalším vývojem Prahy a rozšiřováním komunikační sítě byl Radou Národního výboru hlavního města Prahy dne 8. prosince 1962 schválen nový návrh celkové koncepce označování ulic a ostatních veřejných prostranství odpovídající potřebě rozrůstajícího se města. Rozšíření hlavního města Prahy v roce 1968 po připojení 21 obcí a v roce 1974 po připojení dalších 30 obcí znamenalo další etapu pojmenování, ale i přejmenování ulic v důsledku duplicity názvů zejména v těchto připojených obcích.

Velká vlna přejmenování se uskutečnila v Praze s koncem komunistického režimu. Jako reakce na živelná přejmenovávání míst při Sametové revoluci vznikla 13. prosince 1989 tzv. Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství při Archivu hlavního města Prahy, jejímiž členy byli pracovníci onomastického oddělení Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd, katedry českého jazyka Filosofické fakulty University Karlovy, Geodetického a kartografického podniku Praha, Archivu hlavního města Prahy, Muzea hlavního města Prahy, Klubu za starou Prahu, Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku, Genealogické a heraldické společnosti, Historického ústavu Československé armády a odboru dopravy a odboru vnitřních věcí Národního výboru hlavního města Prahy. V čele skupiny stál archivář Bohdan Zilynskyj a skupina si kladla za cíl předejít nežádoucím krajnostem při přejmenovávání a vnést do názvoslovné činnosti řád. Od počátku roku 1991 se stala místopisnou komisí Rady hlavního města Prahy – tato komise je zřizována v každém volebním období (pouze v letech 1995–1996 byla subkomisí právní komise). Těžiště činnosti komise se postupně přesunulo na pojmenovávání nových ulic, v němž působí jako poradní orgán rady města.

Marek Lašťovka v roce 2012 pražské názvosloví shrnul tak, že z cca 7 350 pojmenovaných pražských ulic a prostranství téměř se třetina ulic jmenuje podle své polohy či místa (Na vrchu, Za rybníkem apod.), 11 % podle pomístních a místních názvů (K Peluňku, Na Křtině apod.), 20 % podle českých vesnic a přes 20 % podle osob a zhruba 20 % připadá na ostatní typy názvů (zvířata, rostliny, nerosty, zeměpisné pojmy, události, řemesla atd.).