Boj o Ladronku squatteři nevzdali

Mladá fronta Dnes - 18.11.2000
V happening se změnila včerejší demonstrace asi dvou stovek lidi, které přišly před magistrát na Mariánské náměstí protestovat proti tomu, že město minulý týden vystěhovalo squattery z pražského statku Ladronka. Chceme právo na alternativu, právo na život, hlásal jeden z transparentů.
Asi dvě hodiny postávaly hloučky squatterů a jejich příznivců před radnicí. O zvukovou kulisu se postarala mimo jiné i reprodukovaná hudba pouštěná z automobilu. "Praha - Evropské město ostudy 2000, likviduje alternativní kulturu," mohli si přečíst kolemjdoucí na autě, které pak jelo v čele průvodu, jímž se účastnici protestu nakonec vydali ze Starého Města k břevnovskému statku.
Do usedlosti, hlídané již od minulého týdne policisty, se však vyslaní squatteři Ivo Mathé a Petr Dydovič nedostali, přesto, že policistům ukazovali smlouvu o užívání objektu, kterou sdružení Ladronka uzavřelo s městem prostřednictvím firmy Trade centrum v roce 1994. Policisté krytí plexisklovými štíty byli neoblomní, a navíc dveře zevnitř blokovalo jejich auto.
"Cílem demonstrace i pochodu bylo hlavně upozornit na kauzu Ladronka, především na precedens s našim vystěhováním, který se uskutečnil, i když máme platnou smlouvu. Chceme rozjet mediální a právní kampaň," řekl Dydovič, který na statku žil přes šest let.
Dydovič míní, že snem squatterů je vybudovat kulturně sociální centrum, což je v zahraničí běžné. Sdruženi se však podle něho spokojí i s náhradním objektem. "Ale pohlídáme si, co se s Ladronkou stane." Ze statku totiž v budoucnu má být luxusní zdravotnické zařízení.
Do Ladronky se členové občanského sdružení nastěhovali před sedmi lety a o rok později svůj pobyt legalizovali právě onou smlouvou s Trade centrem. Magistrát smlouvu vypověděl před třemi roky a bez ohledu na to vloni požádal o soudní vyklizení statku. Soud zatím k verdiktu nedospěl.
Právník Jan Křeček zastupující Nadaci Ladronka chápe proto násilné vyklizení statku za protizákonné. "Policii kryje záda jedině to, že jsme squatteři," míní Dydovič.
I když si squatteři mohou vyzvedávat ve skladech věci zabavené na statku, zřejmě se jim nepodaří se shledat se vším svým majetkem. "Z oficiálně sepsaných věcí už chybějí předměty asi za dvacet tisíc korun. Ty nesepsané, o které jsme přišli, jako například hodinky, šperky a jiné osobni věci, mají zhruba stejnou hodnotu," tvrdí Dydovič. "Dohledat viníka bude asi těžké. Možná, že to budeme chtít po radním Filipu Dvořákovi, který odvoz našich věcí inicioval."
JANA SPRUNKOVÁ

Redakce IN, Schreib
Squatteři protestují proti odchodu z Ladronky a diskuse na toto téma, případě soudní spor, proto budou pokračovat. Není to překvapivé, tak tyto věci probíhají. Co ale v polemice poněkud zaniká je fakt, že to, v čem doposud bydleli, je nemovitost patřící městu, do které se před více než sedmi lety prostě „nabourali“. U squattu je to vcelku normální, stejně normální je ale pravidlo, že když jednou přijde majitel domu, ta se jde prostě o dům dál. V případě Ladronky to pravda trvalo velmi dlouho a mimo jiné i proto, že se komunita pokusila změnit squatt v jakési alternativní kulturní centrum a tak svůj pobyt v Ladronce legalizovat. A je pravda, že na tuto myšlenku v různých dobách a v různých volebních obdobích slyšela i část poslanců zastupitelstva Prahy. Byla to vždy část poměrně malá, ale postačující přinejmenším k tomu, aby vyvolala diskuse a zbránila okamžitému vystěhování squattu. Tak vznikla v minulosti i usnesení zastupitelstva squattery z Ladronky sice vystěhovat, ale pokusit se najít pro ně jiné místo a podobně. Druhá část této pravdy ale je, že nepadl žádný závazek ze strany města, a že se ani v zastupitelstvech Prahy nikdy nenašla dostatečně silná vůle squatterům takovýto prostor pro jejich činnost vytvořit.
Svou roli v tom zřejmě sehrálo několik věcí. Za prvé je obecně uznáváno, že obsazovat cizí majetek není slušné. A legalizovat to, pod jakoukoli záminkou, je problematické, protože se tím vytváří velmi nebezpečný příklad. Upřímně řečeno, proč by se potom kdokoli neměl „nabourat“ do cizího bytu, když to jinému prošlo. A za druhé, squatteři nejsou jediní, kdo budují alternativní kulturní centra. Dělají to i další komunity, ale jdou cestou žádostí, jednání, shánějí prostory, usilují o granty atd. A v řadě případů uspějí, i když je to stojí hodně úsilí a přijímají tím i určitá organizační a další rizika. Squatteři se naopak pokusili o zkratku. Pokud by jim vyšla, bylo by to asi i poněkud neslušné vůči všem ostatním, kteří postupují korektně, ale to není nic proti squatterům. Prostě to zkusili a z jejich hlediska je to logické. Co už ale není logické je vyvozovat z toho určitá morální práva, když. fakta jsou vcelku prostá. Obsadili cizí dům, pokusili se přesvědčit majitele (město), aby jim ho věnoval na kulturu bez jakýchkoli záruk a s vědomím, že na tak rozsáhlou opravu, která by Ladronku zachránila, asi squatteři nikdy peníze neseženou, ale tato jednání nevedla k žádnému konkrétnímu závěru. A majitel se proto ujal svého majetku a učinil to navíc ve chvíli, kdy si na činnost squattu stěžovali lidé z okolí. Ti se zase na město obraceli naprosto logicky, protože hluk a vše další, co je obtěžovalo, pocházelo z domu patřícího Praze a tudíž bylo věcí majitele, aby zjednal nápravu. Což učinil, i když se to squatterům nelíbí, což není nijak překvapivé. Komu by také nevyhovovalo bydlet zadarmo v jednom z nejhezčích koutů Prahy. Že to zadarmo sahá až k „černému odběru“ elektrické energie je už zase věc příslušných orgánů, protože to je krádež.
Pokud naopak mají squatteři pocit, že disponují nějakou smlouvou a vyvozují z ní nějaké nároky, je to už věc osudu a není k tomu co dodat. Chce li jejich právní zástupce podat žalobu, je to jeho právo a soud nepochybně rozhodne, kdo má pravdu. Ale zaměňovat zbožné přání provozovat jakousi činnost za morální právo k užívání něčeho tak hmotnému, jako je historický statek, je poněkud přehnané.