Českou metropoli stavěli i oni

Respekt - 20.1.2003
Podtitulek: Splátka dluhu německy mluvícím architektům Prahy z let 1900-1938
Autor: Viktor Šlajchrt
Ač není jisté, zda kněžna Libuše existovala, věštba rozvoje a slávy Prahy, kterou jí někdy před devíti sty lety připsal kronikář Kosmas, zní docela jasnozřivě. Praha má ve světě vskutku mimořádnou pověst, a to díky architektuře, urbanistice i své vyhlášené magické atmosféře. Jedinečnost města přitom neplyne ani tak z lokálního svérázu, jako z nakupení slohů přejímaných v různých dobách z celé Evropy. Bez ohledu na svůj synkretický ráz se v minulých dvou stoletích stala krása metropole jedním z nejvydatnějších zdrojů české národní hrdosti. Chrámy a paláce se dnes řadí k nejcennějšímu kulturnímu dědictví, trochu sporné však zůstává, do jaké míry můžeme toto dědictví pokládat za národní, pokud byl kupříkladu investorem španělský řád, projektant pocházel z Tyrolska a stavbu realizovali Italové. Ani pražský genius loci, zvláštní "duch místa", není tak docela český, neboť vzešel z trvalého stýkání a potýkání různých národních komunit, zejména pražských Čechů, Němců a Židů. Za vskutku národní památky lze v Praze asi pokládat stavby, které teprve v druhé půli 19. století zhmotnily národní program, především Národní divadlo. Dodejme jen na okraj, že na ně štědrou částkou přispěl rakouský císař.

Spojeni jazykem
Zatímco historické slohy v pražské architektuře jsou prozkoumány a popsány celkem podrobně i s určením autorství jednotlivých památek, v tvorbě novější zeje nenápadná, o to však výmluvnější mezera. Jako by česká odborná veřejnost chtěla vytěsnit ze společenské paměti skutečnost, že v Praze pozdního mocnářství a první republiky významně působili také architekti, jejichž mateřštinou nebyla čeština. Když se historik architektury Zdeněk Lukeš začal před více než dvaceti lety systematicky zabývat pražskými stavbami z let 1850-1950, nacházel často jména projektantů, a to i vynikajících budov, o nichž v archivech chyběly jakékoli údaje. Zjišťoval, že šlo o německy hovořící architekty židovského nebo německého původu, které český odborný tisk z důvodu nacionalismu většinou ignoroval nebo otevřeně odmítal. V důsledku odchodů do emigrace, transportů do vyhlazovacích táborů, ale i poválečného odsunu podlehly pozůstalosti mnohých osobností z tohoto okruhu zkáze. V 50. letech byla zničena dokumentace pražské německé techniky, kde mnozí z nich studovali, i archivy soukromých stavebních firem, pro které pracovali. Jejich fondy nenajdeme ani v nejrozsáhlejším českém archivu architektury, který spravuje Národní technické muzeum.
Výsledkem Lukešova dlouholetého mapování opomíjeného přínosu německy mluvících architektů hlavnímu městu Československa je výstava Splátka dluhu v pražské Fragnerově galerii, k níž byl vydán obsáhlý katalog. Seznamuje zájemce s bezmála šedesáti osobnostmi stručnými životopisnými medailonky, které jsou z výše popsaných důvodů občas zoufale neúplné. Vizuální informaci o realizovaných stavbách zajišťují zvětšeniny fotografií, vesměs současných, neboť dochované zbytky původní dokumentace byly zaplaveny při loňských povodních a zmrazeny čekají na restaurování.
Záběr výstavy přesně vymezuje podtitul Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Zvolit si při skupinové prezentaci architektů za hlavní kritérium výběru obcovací jazyk by asi jinde a jindy působilo podivně - architekty by přece měla spíš spojovat generační příslušnost, shoda v názorech, poplatnost školám, stylům a žánrům. Jenže v Praze sledovaného období hrála zřejmě stmelující roli zkušenost ostrůvku odlišné jazykové kultury, který byl postranními taktikami českých kolegů vydělován z národního společenství, a to i kvůli obavám z konkurence. Zdeněk Lukeš podotýká, že za první republiky byly veřejné zakázky zadávány především Čechům, zatímco jejich spoluobčané německého jazyka měli šanci jen tam, kde byl ve hře zahraniční, zejména německý a rakouský kapitál. U soukromých staveb pak většinou platilo, že si stavebníci vybírali architekty z vlastní jazykové enklávy.
Nejstarší generaci zastupuje v Lukešově výběru Emil Ritter von Förster (nar. 1838 ve Vídni), autor neobarokní budovy Městského soudu ve Spálené ulici, a Wilhelm Stiassny (nar. 1842 v Bratislavě), autor pseudomaurské Jubilejní synagogy v Jeruzalémské ulici. Nejvýznamnějším představitelem zakladatelské generace moderní architektury je Adolf Loos (nar. 1870 v Brně), jenž v Praze postavil dvě významné modernistické vily. Výstava představuje i řadu mladších architektů, kteří v Praze rozvíjeli Loosovy myšlenky (Wels, Simon, Groag, Wiesner, Kerekes, Kulka). Na některé architekty sledovaného okruhu měli vliv i Loosův český vrstevník Jan Kotěra a o něco mladší Josef Gočár. Lukeš upozorňuje, že z německy hovořících architektů získali v českém prostředí jistý respekt jen jejich spolupracovníci či žáci (Zasche, Mühlmann, Rosenberg). Nejlépe na tom asi byli ti, kteří se o českou přízeň nemuseli ucházet, například dvorní projektant bankéřské rodiny Petschků Max Spielmann (nar. 1881 v Kroměříži), který vedle dosti těžkopádného bankovního paláce, neblaze proslulé "pečkárny" z éry gestapa, postavil i několik vil v podobě feudálních zámků. Ty dnes slouží jako rezidence ruské, americké a čínské ambasády.

Ztráta paměti
Na fotografiích vidíme stavby efektní i nenápadné, staromilské i moderní, nápadité i fádní. V nezvyklém kontextu náhle objevujeme budovy důvěrně známé, které neodmyslitelně dotvořily živý střed města v období, kdy se Praha zbavovala provinčního rázu a stávala se metropolí nového státu. Nacházíme tu činžovní i rodinné domy, jejichž projektanti - bez ohledu na jazyk, jímž mluvili - formulovali nové pojetí bydlení, a tedy života, komponováním dokonalé souhry účelnosti funkce a krásy tvaru.
Rozhodující zlom znamenal rok 1938. Židé tehdy většinou emigrovali, nebo o něco později zahynuli v lágrech, Němce po válce postihl odsun (z desítek německy mluvících architektů přitom podle Lukeše s nacismem pravděpodobně sympatizovali jen dva - Hildebrand a Hruschka). Zůstaly domy, převedené většinou do všelidového vlastnictví, jejich autory však čekal další odsun - do zapomnění. Výstava Splátka dluhu naštěstí dokládá, že nebyl úplně definitivní.