Ferdinand Vališ

Ferdinand Vališ, osmnáctý purkmistr královského hlavního města Prahy od jeho sjednocení (1784) a druhý z purkmistrů, který užíval výhradně českého titulu starosta, se narodil 12. srpna 1843 na Novém Městě.

Vzdělával se postupně na evangelické škole v Jirchářích, na české reálce a na pražské technice, kde absolvoval též zvláštní nástavbový kurs lučby (chemie). V pivovaru U Primasů na Václavském náměstí se vyškolil v pivovarnickém řemesle. Další praxi získal v Mnichově a v Měšťanském pivovaru v Plzni. Když se roku 1867 oženil, zakoupil nákladnický dům U Bachorů ve Štěpánské ulici s pivovarem i hostincem a jako pravověrný měšťan se věnoval pivovarnické živnosti. Byl považován za vzdělaného a zkušeného podnikatele i zaníceného vlastence.

Tyto předpoklady mu získaly vážnost v měšťanských kruzích a předurčily jej k činnosti v samosprávných orgánech. Ve sboru obecních starších působil od roku 1872 a ve funkčním období 1882–1885 se stal náměstkem pražského starosty JUDr. Tomáše Černého. Poté, co byl 14. října 1885 zvolen jeho nástupcem, nadále s ním úzce spolupracoval a dokončil všechny jeho projekty.

Slavnostní nastolení F. Vališe do úřadu starosty se odehrálo v zasedací síni Staroměstské radnice pod světlem nových elektrických obloukových lamp, které zde instaloval F. Křižík pravě ještě z podnětu T. Černého. Dne 12. listopadu 1885 nový starosta zahajoval pravidelný provoz velké moderní pražské vodárny v Podolí, která vznikla rovněž především zásluhou jeho předchůdce. A do třetice, ve stejné době byla dokončena stavba městského chudobince sv. Bartoloměje ve Vyšehradské ulici.

Po rozšíření a zásadní přestavbě z let 1884–1885, iniciované opět starostou Černým, zde vznikl největší pražský humanitární ústav, na svou dobu dobře a účelně vybavený. Nalezlo v něm útočiště 400 zchudlých pražských občanů.

Jednoznačně a plně je však F. Vališovi nutno přičíst zásluhy o prosazení a vydání nového stavebního řádu pro Prahu a okolní obce z 10. dubna 1886. Řád se stal základem další regulace (plánování) a výstavby pražské aglomerace. Plně do období Vališova působení v úřadě starosty spadá též přestavba restaurační budovy na Žofině (město ji zakoupilo spolu s ostrovem roku 1884) v honosný koncertní a plesový dům, vybavený obdobně jako radnice oslnivým elektrickým osvětlením firmy Křižík s vlastní plynovou elektrárnou. Další velkou městskou investicí té doby byla sadová úprava celého Karlova náměstí podle návrhu zahradního architekta F. Thomayera. Město Praha rovněž darovalo pozemek v bývalém pevnostním pásmu na horním konci Václavského náměstí, na němž Společnost Národního muzea zahájila výstavbu nové velké muzejní budovy podle projektu architekta J. Schulze.

V jejím sousedství naopak takřka proti vůli české obecní samosprávy a v konkurenci k podporovaným „českým“ národně reprezentačním stavbám (Národnímu divadlu a Národnímu muzeu) vyrostl v letech 1886- 1887 novorenesanční objekt Nového německého divadla (dnešní Statní opery). Vznikl na základě veřejných peněžních sbírek a se statní podporou podle návrhů vídeňských architektů F. Fellnera a H. Helmera jako výrazná, stylově osobitá kulturní demonstrace pražských Němců proti rostoucí aktivitě a převaze českého živlu v Praze.

Starosta Vališ možná byl 5. ledna 1887 mezi diváky večerní exhibice, při které J. Rossler-Ořovský s bratrem sjeli na lyžích svah Václavského náměstí a uvedli tak do Prahy vůbec poprvé lyžařský sport. Všechnu energii věnoval přípravě asanace Starého Města a Josefova, především pak prosazení zemského zákona, jimž byly dne 11. února 1887 všechny asanační stavby na dvacet let osvobozeny od zemských daní a obecních přirážek.

Avšak dříve nežli mohl připravit vlastní asanační zákon a nežli se plně rozběhly demoliční i stavební akce, zastihla jej uprostřed funkčního období nenadálá smrt. Skonal na srdeční slabost dne 19. září 1887 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.