František Dittrich

Od října 1869 do února 1870 zvolil sbor obecních starších do purkmistrovského úřadu postupně čtyři osobnosti. Přesto byla pražská samospráva pět měsíců bez hlavy, neboť K. L. Klaudy trval na své rezignaci, jeho předchůdce V. Bělský funkci odmítl a B Hancke ani F. A. Brauner neobdrželi potřebné císařské schválení. Teprve když byl 28. února 1870 zvolen starostou (tento vlastenecký novotvar se začal ujímat místo dosavadního titulu purkmistr) doyen sboru obecních starších František Dittrich, byla volba státními úřady konečně akceptována.

Životni příběh Františka Dittricha (19. února 1801– 21. října 1875) připomíná děj sentimentálního románu. Syn zámožného majitele dřevařských ohrad v pražském Podskalí ztratil jako tříletý matku a v devíti letech úplně osiřel. Státní bankrot roku 1811 jej proměnil v nemajetného sirotka, odkázaného na milost poručníka. Citlivou péči a výchovu vystřídala tvrdá celodenní práce v poručníkově obchodě se dřevem. Svou touhu po vzdělání mohl chlapec uspokojovat jen tajným studiem po večerech. Když poručník zjistil, že schovanec maří čas učením a přípravou ke zkouškám, spálil mu učebnice v kamnech. Přesto se mladý František vzdělával dál a potřebné peníze si vydělával lovem ryb, sbíráním a prodejem naplaveného dřeva, ledařením a jinou příležitostnou prací.

Dětství i mládi prožil v Podskalí a jako jinoch se stal plavcem na vorech. Díky houževnatosti a šetrnosti si v pětadvaceti letech mohl zřídit vlastní dřevařský obchod. Později k němu přibyl ještě hostinec a po sňatku s dcerou zámožného dřevaře Dittrich roku 1839 zakoupil a přestavěl pro sebe tzv. podskalskou radnici (čp. 383-II). V jejích zdech prožil zbytek života a zde také zemřel. Vrcholem jeho podnikatelského působení bylo založení Pražské paroplavební společnosti, která v srpnu 1865 zahájila pravidelnou lodní dopravu mezi Prahou a Štěchovicemi. Dittrich proslul neúchylnou spravedlností, štědrostí i soucitem s chudými a trpícími. Zasazoval se o zřízení charitativních ústavů a nemalými sumami podporoval především novoměstskou opatrovnu a chudobinec.

Při vltavských povodních roku 1845 a znovu v roce 1862 coby zkušený plavec projevil velkou osobní statečnost a zachránil z vln rozvodněné řeky desítky lidských životů. Od mládí byl příznivcem Krameriovy České expedice a čtenářem českých knih i novin, které poskytoval ve svém hostinci podskalským sousedům. Byl mecenášem Tylova Kajetánského divadla, zakládajícím členem Matice české (1831) i Měšťanské besedy (1846) a aktivním účastníkem všech vlasteneckých podniků. Roku 1848 byl zvolen za člena Národního výboru a poté celé čtvrtstoletí zasedal v obecním zastupitelstvu.

Roku 1865 se stal předsedou Sboru pro postavení Národního divadla. Za Dittrichova starostenství končila vlna přejmenovávání pražských ulic, v níž současně se zavedením orientačních (uličních) čísel vedle dosavadních čísel popisných (1868) byla řada ulic pojmenována podle významných osobností národního života, aby se vytvořila protiváha názvům podle členů habsburské dynastie, které byly přijaty za předchozí éry podstíněného magistrátu. Dne 5. března 1871 starosta osobně oddal na Staroměstské radnici snoubence F. X. Lostera a F. Littenovou a uskutečnil tak první občanský sňatek v Praze.

V červnu téhož roku byl patronem založení podpůrného plaveckého a rybářského spolku Vltavan. O rok později provedl reformu městských úřadů, aby úsporami dosáhl rovnováhy obecního rozpočtu. Za jeho působení zahájila činnost pražská peněžní burza, bylo otevřeno druhé pražské nádraží (dnešní Wilsonovo) a vznikla První českomoravská strojírna. Její dělníci si jako první v Praze stávkou vymohli desetihodinovou pracovní dobu. Bylo to v červenci 1872 a vzápětí (dne 30. července) byl známý spisovatel Karel Sabina usvědčen jako placený konfident pražské policie.

Po uplynutí tříletého funkčního období František Dittrich na úřad starosty znovu nekandidoval. Pro stáří a nemoc se vzdal veřejné činnosti, při níž se po léta řídil životním heslem „Bez okázalosti k blahu vlasti“. Až do posledních dnů života se však aktivně věnoval své vltavské paroplavbě.