Josef Huleš

Po vlasteneckém dřevaři a paroplavebním podnikateli z Podskalí Františku Dittrichovi byl pražským purkmistrem zvolen, již počtvrté ve své veřejné kariéře, expurkmistr z let 1863-1867 a jediný čestný měšťan mezi hodnostáři pražské městské správy JUDr. Václav Bělský. Pro své politické postoje se však ani tentokrát nedočkal císařského schválení a opakovala se historie známá již z let 1869–70. Sboru obecních starších nezbylo nežli provést volbu novou. Dne 9. dubna 1873 z ní vyšel vítězně někdejší Bělského náměstek Josef Huleš (1813–1887).

Ač je v dobových zprávách často psán jako Hulesch, pocházel z Radkovic na Prácheňsku a vždy se hlásil k české národnosti. Vlastní živnost, obchod se střižním a módním zbožím, si v Praze otevřel roku 1842 a jeho podnikání bylo velmi úspěšné. Aktivně působil ve vlasteneckých spolcích a zajímal se o veřejné i politické dění. Od jara revolučního roku 1848 do srpna 1850 byl opakovaně volen do měšťanského výboru, který plnil roli obecního zastupitelstva. V době Bachova absolutismu se uchýlil do ústraní, avšak hned v prvních obecních volbách po obnovení ústavního systému byl v březnu 1861 zvolen za člena sboru obecních starších. V pražské samosprávě se i nyní osvědčil natolik, že v kritickém období prusko-rakouské války a pruské okupace Prahy se stal náměstkem purkmistra. Účinně podporoval nově založené české spolky Sokol, Hlahol a Svatobor a po řadu let sám působil jako starosta Měšťanské besedy.

Purkmistrovské působení J. Huleše bylo od počátku poznamenáno tím, že krachem na vídeňské burze 9. května 1873 propukla první světová hospodářská krize. Trvala do roku 1878 a Praze přinesla hned v prvním období zastavení průmyslového růstu, bankroty podniků a 10–15 tisíc nezaměstnaných. Přesto nový purkmistr prosadil zvýšení platů učitelům městských škol a sociální postavení obecních úředníků zlepšil tím, že pro ně vydal pevný penzijní řád. Pokračoval také v sociálně charitativních aktivitách svého předchůdce založením městského sirotčince na Pohořelci, nazvaného jménem arcivévodkyně Gisely.

Jedním z nejzávažnějších počinů Hulešova funkčního období bylo založení Městské spořitelny pražské usnesením sboru obecních starších z 19. ledna 1874. Bylo projevem toho, že hospodářská krize nijak výrazně neomezila rozvoj a modernizaci Prahy. Uvolnila naopak, jak se zdá, investice i pracovní síly pro rozsáhlé budování městské infrastruktury a pro velké veřejné stavby. V letech 1873–1875 bylo postaveno nádraží Polabské dráhy na Těšnově a otevřeny nové tunely z dnešního hlavního nádraží do údolí Botiče. Současně (1873) proběhla demolice Poříčské brány a 20. července 1874 bylo zahájeno soustavné boření pražských pevnostních hradeb. Ještě než byly na části jejich parcel slavnostně otevřeny nové Vrchlického sady (1876), vyjela dne 23. září 1875 do pražských ulic koněspřežná tramvaj – „koňka“. Její první trať vedla od zbořené Poříčské brány přes Příkopy a Národní třídu k řetězovému mostu císaře Františka I. Vozy koňky projížděly ulicemi, které byly namísto starých „kočičích hlav“ nově vydlážděny pravidelnými žulovými kostkami. Přitom byly poprvé v Praze zřízeny mozaikově dlážděné vyvýšené chodníky pro pěší.

Purkmistr Huleš v roce 1875 zahájil také obnovu zchátralé Prašné brány. Ujal se jí architekt Josef Mocker, který již dva roky vedl výstavbu novogotické části katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Na Hradě právě tehdy, 29. června 1875, zemřel excísař Ferdinand V., poslední korunovaný český král a poslední panovník, který trvale sídlil v jeho zdech. Mezi Pražany byl dosti oblíben a loajálně zván Dobrotivý. O necelý rok později, 26. května 1876, zemřel na Novém Městě historik František Palacký. Pohřeb „otce národa“, který se účastí více než 50 000 smutečních hostí proměnil v nejmohutnější národní manifestaci té doby, byl poslední oficiální akcí Josefa Huleše v purkmistrovské funkci.

Zasloužilý první Pražan, nositel Řádu císaře Františka Josefa I., zároveň však tchán radikálně protivídeňského mladočeského politika dr. Julia Grégra, odstoupil po uplynutí tříletého mandátu 31. května 1876 z úřadu a znovu již nekandidoval. Zemřel 11. února 1887.