Josef Kirpal

Josef Kirpal byl v hodnosti pražského purkmistra potvrzen císařským rozhodnutím 20. května 1820, tedy sedm měsíců po smrti J. J. Karla. Do historie města se nezapsal pozoruhodnými činy, neboť jeho doživotní purkmistrovství trvalo pouze necelé tři roky. Již 22. února 1823 je ukončila smrt, která pátého purkmistra sjednocené Prahy zastihla v jeho služebním bytě v bývalé staroměstské rychtě v Rytířské ulici č. 12.

Stejně jako jeho předchůdci byl velmi zkušeným státním byrokratem. Radou pražského magistrátu se stal roku 1797 a již předtím působil ve stejné funkci v Mladé Boleslavi. Byl též radou c. a k. apelačního (odvolacího) soudu. Z jeho úřední kariéry v Praze před dosažením úřadu purkmistra zaslouží zmínku činnost v dohlížecí komisi magistrátu pro divadlo v letech 1808–1814.

Byla to doba nejtužší divadelní cenzury, pod jejímž tlakem v roce 1809 na čas úplně zanikla česká představení ve Stavovském divadle a ochotnická představení na jiných scénách byla povolována jen zcela výjimečně. Teprve roku 1812 skupina ochotníků vedená Janem Nepomukem Štěpánkem úspěšnou inscenaci státně loajální vlastenecké hry Obležení Prahy od Švejdů prosadila opět ve Stavovském divadle alespoň občasné provádění českých her. Pravidelná profesionální česká představení však byla obnovena až v roce 1824, po Kirpalově smrti.

Z jeho počinů v úřadě purkmistra je namístě připomenout alespoň podnět ke guberniálnímu nařízení z května 1822 o zboření patnácti krámků, které hyzdily malostranský konec Karlova mostu. Magistrát pod jeho vedením rovněž podporoval zakládání četných textilních manufaktur – kartounek – ve městě i na předměstích a také výstavbu říčního přístavu v Karlíně, zahájenou Pražskou společností pro plavbu plachetní, která po uzavření smlouvy o svobodné plavbě po Labi (1821) provozovala lodní dopravu mezi Prahou a Hamburkem.

V letech, kdy byl Josef Kirpal purkmistrem, byla duchovní atmosféra Prahy výrazně poznamenána tlakem restauračního porevolučního absolutismu. Když v roce 1923 psal univerzitní prof. Václav Vojtíšek knihu o Staroměstské radnici a o jejím významu, charakterizoval městskou správu tohoto období následujícími větami: „Radní dům neměl styku s občanstvem, nežli úředního, a dav jeho úředníků neznamenal spojení, nýbrž byl uzavřenou povýšenou kastou, která ve službě císařské viděla jediný smysl života. Magistrát i jeho úředníci měli ve svém středu jistě po většině muže svědomité a dobré právníky, avšak tíživé dusno absolutismu, vědomí náležitosti k jednotnému, zdánlivě pevnému stroji správnímu, strach před prozrazením a pronásledováním byly přehradou, která je oddělovala od utajovaných a potlačovaných proudů doby. Nerozuměli ani snahám po obrození svého národa, byli-li vůbec původu českého, a dovedli býti chladným a povolným vykonavatelem zvůle vládní proti nim.“

Pohled dnešní historické vědy na představitele postátněné městské správy období tzv. metternichovského absolutismu (1815–1848) není takto vyhraněný, neboť již nevychází ze zdůrazněných národně-emancipačních hledisek. Snaží se brát komplexněji v úvahu dobové podmínky a souvislosti. Přestože se v hlavních obrysech od citovaného Vojtíškova hodnocení neliší, vidí plastičtěji a úplněji složitost doby, pozadí, příčiny a důsledky počínání jejich protagonistů i různorodost trendů, které se prosazovaly a prolínaly. Vidí mimo jiné, jak za nejtužšího absolutismu začala modernizace Prahy a jak vzdor nepříznivým podmínkám nezadržitelně pokračovalo národní obrození. Jediný příklad: císařským dekretem z 24. prosince 1819 byl zbaven profesury na pražské univerzitě matematik a filozof Bernard Bolzano pro hlásání novotářských sociálních a politických idejí. O měsíc později však vyšla Slovesnost Josefa Jungmanna a v průběhu roku císař František I. legalizoval zřízení zemského Vlasteneckého muzea a muzejní společnosti i povolil Janu Svatopluku Preslovi vydávání časopisu Krok, prvního moderního vědeckého periodika v českém jazyce.