Kdo dohlíží na Prahu?

Mladá fronta Dnes - 14.10.2000
Minulý pátek běžel na ČT 2 dokumentární film Michaela Třeštíka s názvem Hlava a pata Prahy. Třeštík si při natáčení nepočínal příliš zkušeně. Promluvy architektů o proměnách hlavního města v průběhu dvacátého století zbytečně přetínal stokrát omletými dokumentárními záběry typu "Právě se vracím z hradu", které historické zvraty připomínaly až s topornou školskou machou. Podstatné však byly Třeštíkovy otázky. Třeba hned na tu první, sebezpytující, "Jaký může být smysl tohoto filmu?" Zdeněk Lukeš odpověděl velmi trefně: "Může ukázat architekta, spousta lidí totiž neví, jak architekti vypadají." Elegantní Jan Kasl pak s dojemnou nevinností ve tváři litoval, že se při nedávné přestavbě nepodařilo změnit podobu Paláce kultury, že je to prý "katastrofální dům". Škoda jen, že se Třeštík nezeptal, proč si tedy pan primátor nedokázal odfláknutou rekonstrukci nynějšího Kongresového centra lépe pohlídat. Daleko pečlivějším strážcem pražského panoramatu jsou obří oční bulvy instalace nazvané Noční hlídač, kterou na střechu Goethe-Institutu umístil "tatabojský" Milan Cais. Dva videoprojektory na ně promítají záznam obměňujících se čtyř párů očí, které mžourají, koulejí panenkami a mrkají. Je to dobrá zábava (zájemci o propůjčení svých očí Nočnímu hlídači mohou telefonovat na číslo 02/21962242), i když úplně originální nápad to tedy není. Stejně veselá je i výstava Rakušana Floriana Leibetsedera v prostorách Fantovy kavárny na pražském Hlavním nádraží s názvem Pendler. Výtvarník pendlující několik let mezi Prahou a Vídní obložil stěny změtí svých obrazů a předmětů v mezinárodních vztazích, například: pražský řízek a pražský koláč x vídeňský řízek a vídeňský koláč. Ovšem pozor! Některé věci už do expozice nepatří, to se mezi ně nepozorovatelně vmísil stánek s občerstvením a suvenýry.
JAN H. VITVAR

Jan Kasl, primátor hl.m.Prahy
Druhý program České televize odvysílal v pátek 13. 10. 2000 dokumentární film Michaela Třeštíka s názvem Hlava a pata Prahy. Vážím si podobných snah, které se pokoušejí upoutat pozornost na architektonickou tvář hlavního města Prahy. Nejsem si však zcela jist, že by se v takovémto dokumentu měli objevovat pouze architekti, mezi nimiž jsem dostal slovo i já. Postěžoval jsem si v něm na to, že se při přestavbě nepodařilo změnit podobu Paláce kultury, dnes Pražského kongresového centra. Možná Janu H. Vitvarovi  (sobotní výtvarný glosář Mladé fronty Dnes) unikla opakovaná informace z radnice, proč se tak nemohlo stát.
U Kongresového centra v žádném případě nejde o “odfláknutou” rekonstrukci. Naopak toto zařízení je po přestavbě lépe vybaveno než většina podobných center ve světě. Při jeho rekonstrukci však bylo možné investovat jen takové prostředky, které lze za určitou dobu splatit.
Na základě odborných expertíz byla odhadnuta částka 2,3 mld. Kč s tím, že ji lze podle reálných odhadů Kongresového centra splatit do patnácti let. Konečná cena přestavby a dostavby se nakonec vyšplhala na 2,8 mld. Kč. Tuto částku bude muset Kongresové centrum ve stanované lhůtě uhradit.
 Již citovaná expertíza však také obsahovala finanční rozvahu pro případ, že by při rekonstrukci došlo ke změně objemu celé budovy. V této rozvaze se potřebná částka pohybovala někde kolem 4 až 5 mld. Kč. Bylo tedy nutné se rozhodnout mezi reálnými možnostmi a nereálnými sny.