Proti drogám bojujeme prevencí

Psáno pro mezinárodní workshop/konferenci Městská drogová politika v éře globalizace (Obecní dům, 30. září – 2. října 2010):

„Pouze ti, kteří se odváží jít příliš daleko, mohou přijít na to, jak daleko se dá jít.“ Jak jinak bychom mohli s odstupem několika dekád postupovat při hodnocení našeho úsilí o zavádění rozumných a především z hlediska parametrického posouzení „výkon/cena“ efektivních strategií a programů pro řešení problémů spojených s užíváním psychoaktivních látek? Slova amerického básníka a dramatika Thomase S. Elliota se pro mne osobně stala paradigmatem, o kterém příliš nepřemýšlím.

Zastavit se znamená ustrnout a podlehnout konfrontaci s nekonečnou rigiditou sociálních systémů postavených na principu, že každý, kdo se odlišuje, je určen k exkomunikaci mimo hranice běžně vnímané sociální reality. Lidská společnost se neumí zbavit těchto rigidních vzorců myšlení a chování, a to ani navzdory pokročilému stádiu populárního „humanrightismu“, tedy naopak souboru vzorců myšlení a chování, které se snaží jít naproti rádoby otevřené společnosti vůči minoritám všeho možného druhu i vůči lidským právům obecně. Ve skutečnosti někde hluboce ve svém nitru (nitrem rozumím stejně tak hluboce osobní fenomén jako sociální archetyp odpovídající stereotypům lidského chování i numinosnímu obsahu lidského nevědomí jako celku) máme ukrytu nevraživost vůči lidem závislým na návykových látkách. Tato nevraživost se promítá do každodenního rozhodování jedince i celé společnosti. „Decision makerům“ i odborné veřejnosti tak nezbývá, než experimentovat a posouvat hranice vnímané normality nekonvenčními, novátorskými a odvážnými kroky či projekty. Tuto zkušenost potvrdí nejspíše každý, kdo se snažil ve své zemi, ve svém městě či místní komunitě zavést rozumný protidrogový program. Slovo „rozumný“ zde má absolutní platnost, protože o co jiného nám jde, než o snížení morbidity, mortality či zdravotních, sociálních a ekonomických nákladů, které s sebou nese interakce mezi chováním jednotlivce a společností?

Ve své odborné manažerské, psychiatrické i politické praxi jsem měl tu mimořádnou příležitost stát u zrodu evropských, národních i komunálních protidrogových strategií. A jedna ze zkušeností, která mne při této práci provázela, kromě zobecnění již zmíněného výroku Thomase Elliota, se zrcadlí ve známém zenovém koánu: „Cesta je právě pod tvýma nohama“. Ano, mnohokrát, když jsme při svém snažení narazili na zeď možného a začali se točit v repetitivních kruzích, nás zachránila jednoduchost a intuice. A tak s odstupem času si mohu dovolit tvrdit, že snaha o prosazení racionálních protidrogových politik se opírá o staré dobré hodnoty evropského karteziánství – rozum, pragmatičnost, funkčnost či prokazatelnost. To mne také vede k optimistickému závěru, že všechny ty naše „objevitelské cesty“ mají svůj význam a že se jednou stanou stejnou samozřejmostí jako Newtonova gravitační teorie.

Úloha měst, obcí a místních samospráv v boji proti důsledkům užívání návykových látek je nezpochybnitelná. Neexistuje jediná funkční protidrogová politika země, která by neměla jasné promítnutí do lokálních protidrogových strategií či programů. Jako rub či líc, dvě strany jedné mince nebo rovnováha jin a jang principu ve východních filosofiích. Mnou deklarovaná parametrická „parita“ jistě může být předmětem kritiky, na druhou stranu pragmatická zkušenost ve mně velí: „Dělej to, co se ukazuje jako smysluplné, funkční či dobré“.  Viděl jsem mnoho dobrých protidrogových politik měst a jenom velmi málo dobrých protidrogových strategií celých států…

Jak vypadá takové dobro? V jednoduchosti, účelnosti, pragmatičnosti, racionalitě, produktivitě, nízké náročnosti na veřejné zdroje, a hlavně – humánnosti a efektivitě. Přesně z těchto důvodů v Praze investujeme významné zdroje do primární protidrogové prevence, ale také se snažíme vyhledávat návykovými látkami ohrožené jedince ve společnosti a poskytovat jim rychlou a efektivní „první pomoc“. Přesně z těchto důvodů vytváříme programy pro „přežití“, jejichž jediným smyslem je nabídnout šanci k produktivnějšímu a zdravějšímu životnímu stylu těm, kteří jsou problémovými uživateli drog či závislými na nich. Na konci transformačního procesu je dlouhodobá léčebná péče s následnou péčí a resocializačními programy. To vše stojí peníze. Něco více a něco méně. A equilibrium rodící se z vhodné kombinace prevence, terapie, harm reduction a zákonné represe je teprve tím pokrmem, který sice nikdy nenasytí, ale přesto umožní vyspělé společnosti se s problémem návykových látek dlouhodobě vyrovnat. Nemáme tedy jinou šanci. Přeji Vám na této cestě vytrvalost, odvahu i hodně osobní radosti z dosažených úspěchů.

primátor MUDr. Pavel Bém