Národní technické muzeum má létající exponát

Dlouhou dobu visel letoun C-104 Bücker-Jungmann pod stropem výstavní haly Národního technického muzea (NTM). Nyní, po deseti letech, je z něj letoun, který čeká na letové zkoušky ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu v Letňanech.

Letoun C-104 spatřil denní světlo a modrou oblohu, kterou bude brzy brázdit.

Celý projekt trval deset let, sama oprava dvojplošníku, který se licenčně vyráběl od 30. let v Aeru Vysočany, pak osm let. Letoun, který se objevil v Národním technickém muzeu, provozovali v Aeroklubu Chrudim, odkud putoval do muzea. I když letouny C-104 létají ještě v mnoha koutech světa, muzeální kousek měl skutečně sloužit jako statická ukázka našeho leteckého průmyslu. Od roku 1979 ho lidé obdivovali až do roku 2001. Pak ho převzali pracovníci firmy BMZ Air Service a začali pracovat na jeho rekonstrukci, uvedl Jiří Zeman z muzea. Stroj má ale nyní jednu vadu, upozornil jeden z letitých pilotů tohoto stroje. Je tak krásný jako nikdy žádná C-104 nebyla.

Oprava stroje byla velmi zevrubná a vyžádala si mnoho tisíc hodin práce. Stroj má být v běžném provozu (ne tedy s povolením pro historické veterány) a stane se ozdobou různých přehlídek a poslouží také propagaci Národního technického muzea. Na letounu se učila pestrá škála československých pilotů a využívali ho i k letecké akrobacii. Proto v rekonstruované C-104 není původní slabší motor Walter Minor 4-III, ale silnější M332. I vrtule se hodně liší od původní. Ta nová je nastavitelná.

Unikátní je i barva. Letoun původně létal v zelené barvě, která vyjadřovala jeho příslušnost k armádě. Nyní je zlatý a má také novou imatrikulační značku, která je zároveň názvem majitele: OK NTM.

A kde bude možno letoun vidět? Po letových zkouškách bude letadlo provozovat na základě dohody s Národním technickým muzeem firma BMZ Air Service v Letňanech a zároveň také v akrobatické škole v Karlových Varech. Letoun pak budou pilotovat-akrobati Vladimír Peroutka, Jiří Kobrle, Jiří Duras a Tomáš Kořínek, kteří s ním budou cestovat na letecké přehlídky po celém světě.

Vzpomínka na „stočtyřku“

Pilot Jiří Kobrle

Pro „stočtyřku“ jsme neměli jiný název. Klasická silueta elegantního dvojplošníku byla před šedesáti i padesáti lety nejkrásnější ozdobou našeho nebe. Spolu s lahodným chorálem čtyř válců motoru Walter probouzela v dychtivých srdcích mladých aviatiků touhu po výškách a leteckých zážitcích. Jako dorůstající chlapec jsem viděl vystoupení štábního kapitána Flekala a zatím nepoučen jsem žasl, jak je možné s dvojplošníkem krásně bavit diváky.

Po zisku prvních leteckých zkušeností pilotního žáka jsem měl možnost spatřit krátké vystoupení zkušebního pilota Jiřího Bláhy. Byl si půjčit „stočtyřku“ z letiště Zbraslav a před odletem si ji vyzkoušel v několika nádherně kreslených obratech těsně při zemi. Dlouho se pak mezi přítomnými adepty letectví nenacházelo vhodnější téma k hovoru.

Stroji pro začátečníky byly tehdy Zlíny Z-26, Z-126 a Z-381 (vojensky značené C-5, C-105 a C-106) a na C-104 jsem mohl postoupit až po třech letech – v roce 1957. Otevřený kokpit, hudba výztuh a vzpěr a jemné odezvy na řídicí zásahy umocňovaly požitek z letu. Měkký podvozek nedovoloval přistání ve vybočení a nebylo vzácností spatřit „stočtyřku“ „složenou“ (ležící na trupu po kolapsu podvozku). Pro snadnou opravitelnost nebývala taková příhoda pokládána za vážnou událost.

Usměrnění vzdušného proudu na trup a účinnost směrového kormidla umožňovaly nožové lety s velkými náklony, na nichž bylo možno experimentálně ověřovat vliv země. K leteckému rozumu jsme tehdy zráli poměrně zvolna, takže ke sbírání kapesníčků, pro něž prý „stočtyřka“ byla nejvhodnějším strojem, bychom se s zřejmě nechali vyhecovat.

V zimním čase se přechod do letu na zádech podobal ponoření hlavy do ledové vody ve finské přírodní sauně. Malá hustotní výška dávala větší naději na úspěšné figury v obráceném letu, pro něž nebyl nejvhodnější poměr mezi součiniteli vztlaku a odporu. Letecký zápal je dobrá ochrana proti pocitu chladu. Když jsem po čtyřiceti minutách obvyklým skokem opustil kokpit, mrazem znehybnělé nohy mě odmítly nést a na delší chvíli jsem zůstal připoután k ojíněnému pažitu. I z podhledu byly všechny partie milovaného stroje půvabné a měl jsem ve své nehybnosti pocit úcty a pokory. Po chvíli díkůvzdání jsem chtěl s pomocí kapesníku učinit svůj nos průchodným, ale byl ještě zamrzlý…

Zdroj: NTM

Letadla Bücker a Československo

Známý dvojplošník Bücker Bü 131-Jungmann vznikl v první polovině třicátých let v Německu pro potřeby školení pilotů nově se rodící Luftwaffe.

Firma Bücker – Flugzeugbau GmbH byla založena v říjnu 1933 a již 27. dubna následujícího roku vzlétl prototyp Bü 131. Od počátku se vyznačoval dobrými letovými vlastnostmi a bylo zřejmé, že se zrodil ideální cvičný stroj. Světové veřejnosti byl typ poprvé představen na pařížském aerosalonu v roce 1934, kde vyvolal velký ohlas. Započatá sériová výroba se neustále zvyšovala, zájem přicházel i ze zahraničí a několik firem zakoupilo licenční práva na jeho stavbu.

Jednou z nich se v roce 1936 stala i Moravskoslezská vagonka ve Studénce. Na přelomu let 1936 a 1937 byl zalétán první exemplář z licenční výroby, který dostal označení T.131. Po okupaci plány okupantů počítaly s využitím protektorátního leteckého průmyslu pro okamžitou výrobu letounů pro Luftwaffe v počtech odpovídajících válečnému stavu. Proto také bylo nařízeno pokračovat ve výrobě typu T.131 ve Studénce, kde byla dokončena rozpracovaná série.

Kapacita v Tatře však nebyla dostačující a stále šlo o ne zcela plně zaběhnutého leteckého výrobce. Proto bylo rozhodnuto v další výrobě nepokračovat a od jara 1939 převést výrobu Bü 131 do továrny Aero, kde bylo do léta 1940 vyprodukováno rovných 200 letounů.

Po osvobození, v květnu 1945, se prvořadým úkolem stala obnova poničených částí továrny. Bylo však také třeba zajistit vyzbrojení nově se rodícího vojenského letectva. Ministerstvo národní obrany proto objednalo v září 1946 sedmdesát cvičných dvouplošníků nově označených jako C-4 (Bü 131D). Později následovala objednávka další série čítající 190 latadel. Sériová výroba tak vyprodukovala v letech 1946–1949 celkem 260 letounů. Nejprve šlo o dvě desítky letounů C-4, poháněných původními motory Hirth MH 504, ale později vyrobená letadla již nesla označení C-104 a byla překonstruována na domácí motor Walter Minor 4-III.

Naše vojenské letectvo sice v roce 1945 mělo k dispozici i několik letadel zbylých po německé Luftwaffe, ale teprve stroje z obnovené výroby vytvořily páteř letounů základního výcviku v Letecké vojenské akademii a Leteckém učilišti. Z důvodu dobrých letových vlastností a možnosti akrobacie byly v poválečných letech tyto stroje často a s oblibou předváděny na leteckých dnech.

Po vyřazení bückerů z armádních služeb v polovině padesátých let, kdy již přestávaly vyhovovat požadavkům na výcvik nových vojenských pilotů, byly tyto letouny převedeny do aeroklubů Svazarmu. Tam se osvědčily nejen v běžném provozu, ale zapsaly se i do tabulek národních a mezinárodních rekordů. Spolehlivě létaly i akrobacii či vlečení větroňů. Poslední exempláře dolétaly v polovině sedmdesátých let.

Hlavní technické údaje

Rozpětí… 7,35 m

Délka… 6,62 m

Výška… 2,25 m

Maximální vzletová hmotnost… 630 kg

Maximální rychlost… 190 km/h

Dostup… 4000 m

Dolet… 550 km

Zdroj: NTM – Petr Kolmann, šéfredaktor časopisu AeroHobby


Autor: Oskar Exner, redakce portálu
26. listopadu 2008
26. listopadu 2008