NEKONEČNÝ PŘÍBĚH

Reflex - 14.6.2001
Před několika lety jsem článek o graffiti pojmenoval Stříkám, tedy jsem. V minulém století. Ten článek se stejným názvem bych mohl psát pořád dokola, jako se točí filmy s podobným obsahem, jenom rozlišené čísly -l, II., III., IV.... Každoročně by se dalo přijít s nějakým chytrým textem o mladých sympatických chlapcích, kteří smysl své existence vidí ve stříkání po zdech. Z hovorů se sprejery se většinou dozvídám, že jejich graffiti nemá obsah než svoji formu. Nesděluje žádné slovní poselství, nechce upozorňovat na hrozící globalizaci, ubíjející konzumní životní styl, rasové problémy, týrání zvířat, potíže s atomovou" energií. K ničemu nevyzývá. Forma několika písmen autorova pseudonymu je důležitější než jakákoliv proklamace. A stejné je podle sprejerů bezpodmínečně nutné, aby jejich tvorba nebyla ničím omezována: mají nárok na sebevyjádření. Stříkám, kde chci, protože jsem svobodný. A když stříkám podle své volby, plně prožívám svoji existenci. Nemá smysl polemizovat o tom, jestli graffiti umění je, nebo není. Sami jejich tvůrci tvrdí, že kdo nestříkal, nemůže pochopit; o co vlastně jde. Ovšem pokud tedy graffiti umění je, podle výše řečeného je velmi výlučné, ba exkluzivní: zpravidla jenom pro ty, kteří ho provozují. Teze o svobodném stříkání, totiž projevu, se ale dostává do rozporu s tezí o nedotknutelnosti soukromého majetku, na níž je tahle společnost založena. Prahu tvorba sprejerů loni stála dvacet miliónů korun, České dráhy šest miliónů. Poslanci v dubnu schválili zákon v důsledku hrozící až osmi lety v kriminálu pro sprejery. Je to stejně nesmyslný zákon jako ten, který umožňuje zavírat do vězení kvůli pěstování několika kytek konopí. Město Praha to cítí. Zkouší sprejerům porozumět. Přispívá k tomu výstava těch nejlepších graffiti v budově magistrátu na náměstí Franze Kafky, v krásném románském sklepení, kde se nachází galerie Town. A přispějí k tomu zamýšlené legální stěny v oblasti Barrandovského mostu nebo v Modřanech u tramvajové trati, kde budou moci v budoucnu projevovat sprejeři svoji kreativitu. Není bez zajímavosti, že zástupci magistrátu je vybírali spolu s některými osvícenějšími sprejery, kteří rozlišují mezi tvorbou na periferním betonu a na fasádách historického centra: Konečně: i velmi zatvrzeli odpůrci graffiti souhlasí s tím, že na betonové předměstské zdi graffiti patří jako poklička na správný hrnec. Graffiti prostě k městu náleží, stává se součástí jeho folklóru. Zkušenost potvrzuje, že represe nic neřeší. Naopak, jakékoliv zákazy namnoze skvěle motivují k tomu, aby byly překračovány. Vždyť říkám, je to nekonečný příběh. Jedna z možností, jak ho usměrnit, je dostat jeho hlavní hrdiny nikoliv do kriminálu, ale do galerií a jiných oficiálních institucí jako se to nyní děje v galerii Town a jako se stalo v případě březnové průlomové diskuse v Rudolfinu. Komercializace spolehlivě zruší jakýkoliv mýtus.
TEXT PETR VOLF