O kritériu vůdcovství

Nerad bych uvedl čtenáře v omyl, protože následujících pár řádků se netýká voleb, ani personální nedostatečnosti, kterou si prožijí v dohledné době dvě naše nejsilnější politické strany a už vůbec není historickým pojednáním o úloze vůdců v historii lidstva. Je jen stručným zamyšlením člověka, který se díky své práci na pražské radnici občas nevyhne návrhům na jmenování, či odvolání nějakého vedoucího pracovníka.
V mojí oblasti jde především o výběr ředitelů domovů pro seniory a ústavů sociální péče. Tato zařízení jistě nejsou vrcholem české ekonomiky s mimořádnými požadavky na schopnost vedení obrovských pracovních kolektivů. Ale přesto jsou to organizace, jejichž ročními rozpočty prochází desítky milionů korun ročně, mající v průměru kolem půldruhé stovky klientů, nějakou tu provozní činnost, dodavatele, investice. Shodou náhod jsme nedávno obsazovali vedoucí místa ve dvou takových zařízení a při hledání jejich ředitelů jsem narazil na prakticky shodné věci, které možná stojí za zamyšlení.
Po vypsání výběrového řízení se pravidelně přihlásí několik uchazečů, zhruba tak kolem pěti. Jsou to většinou mladí lidé. Tady musím na okraj poznamenat zajímavou věc. Konkursů se někdy zúčastní lidé, kteří sice mají zájem vyhrát, ale o funkci, o kterou bojují, vůbec nestojí a nechtějí na nové místo nastoupit. Většinou totiž podobnou práci už někde dělají a absolvováním konkursů se asi jen udržují v kondici. Nebo si léčí nějaký mindrák, nevím. Ale, že při této svojí kratochvíli zdržují a zaměstnávají řadu lidí je jim zřejmě jedno. S tím se ale nedá nic dělat a snad to alespoň nejsou ti, kteří potom obratem hovoří o mrhání penězi daňových poplatníků. To je jen okrajová poznámka.
Co považuji za daleko důležitější je, že většinou přede mnou defiluje druhá skupina. Povětšinou absolventi vysokých škol či různých doplňkových kurzů. Jsou to uchazeči dokonale opracovaní do jednotné podoby. Slušně jazykově vybavení, vědí, co je to výpočetní technika, znají teorii oboru a dokáží perfektně odpovědět na položené otázky. Připadám si často jako před televizí, ve které běží ty americké seriály s vyumělkovanými, neosobními dialogy. Je v těch lidech něco strojeného, naučeného, prefabrikovaného. Školství z nich neudělalo osobnosti. Hlavně u nich postrádám jedinou stopu vůdcovství. V jednu chvíli, když jsem pochopil, že uchazečka, ucházející se o funkci ředitelky, nikdy nezorganizovala ani školní výlet, jsem jí položil poslední zoufalé otázky: ”dělala jste alespoň šatnářku třídy? Vybrala jste někdy mezi spolužáky peníze na rozbité okno a dala ho zasklít? ” Nic. Nenašel jsem jediný náznak práce s lidmi a snahu je organizovat. Po nějakém vůdcovství, které bych očekával, když se člověk hlásí na vedoucí pozici, ani stopa. Snad to není ani vina školství. Vůdčí a organizační typy by měly vyrůstat i mimo školu, kolem sportu a dalších mimoškolních aktivit a obecně bychom asi měli našim dětem, žákům a studentům dávat příležitost si cokoliv samostatně zorganizovat a podporovat jejich samostatnost. Učit je organizátorské práci s malými kolektivy lidí, kde si budou muset zařídit třeba i jen volný čas. Jinak budou i při hledání svého uplatnění nevyhnutelně v roli lidí, u nichž ambice převažují nad jakoukoli praktickou zkušeností a to každá výběrové komise těžko přehlíží. Samozřejmě, pokud někdo organizátorskou schopnost má, dříve či později ji asi uplatní a získá i praxi, takže je to částečně i o čase, ve kterém se mladí o vedoucí funkce ucházejí. Ale přesto si myslím, že bychom mohli a měli pro demokratickou společnost vychovávat vůdčí a organizátorské typy daleko dříve, než se to dnes děje. A že je to něco, s čím by měla počítat i škola, protože mechanické znalosti jsou jen jednou, a často nikoli tou nejdůležitější, součástí kvalifikace pro nějakou práci.
Otto Kechner, náměstek primátora hl. m. Prahy