Polemika: Má se regulovat sdílené ubytování? ANO

V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že původní myšlenka sdíleného ubytování vznikla v rámci "peer-to-peer" vztahů, kdy uživatel jinému uživateli prostřednictvím zprostředkovatelského webu dočasně poskytne část vlastních kapacit − v daném případě ubytovacích. Jenže nyní je to již něco zcela jiného. Jde o výnosný byznys, který ze značné části využívají investoři do nemovitostí, pro které je poskytování krátkodobého ubytování výrazně ziskovější než dlouhodobý pronájem.

Fenomén takzvaného sdíleného ubytování připravuje pražskou pokladnu podle odhadů ročně zhruba o 100 až 120 milionů korun. Poskytovatelé sdíleného ubytování mají podle stávající legislativy povinnost odvádět místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, platit daň z příjmu, odevzdávat na Policii České republiky evidenci hostů a v drtivé většině případů by měli být držiteli živnostenského oprávnění. To se často neděje. Mělo by proto docházet k intenzivnější kontrole. Nejde o žádnou úřední šikanu, jde o dodržování platných zákonů, na tom přece není nic špatného. Ostatně podnikání v ubytování a hoteliérství přece má svá pravidla, která platí pro všechny stejně.

S poskytovateli služeb sdíleného ubytování, například Airbnb, je samozřejmě potřeba především jednat. V první fázi půjdeme cestou informační kampaně informující ubytovatele o povinnostech, které se již nyní na poskytování sdíleného ubytování vztahují. Chceme zprostředkovatele žádat o poskytování údajů, což je klíčové pro kontrolu dodržování povinností. S Airbnb chceme projednat též možnost odvodů místních poplatků přímo od této společnosti. Ovšem aby bylo možné v Praze odvádět místní poplatky prostřednictvím zprostředkovatelů, je zapotřebí také změna legislativy, neboť zákon o místních poplatcích neumožňuje, aby poplatek obci odváděl zprostředkovatel sdíleného ubytování za všechny sjednané pobyty hromadně, jak Airbnb činí v jiných světových městech. O změně chceme jednat s jednotlivými ministerstvy. Aby měla Praha možnost pracovat se sdíleným ubytováním na svém území, musí mít tuto pravomoc udělenou zákonem (tedy možnost přijmout vlastní vyhlášku na svém území). Zahraniční města pravomoc omezit možnost poskytování sdíleného ubytování mají (například Amsterdam, Berlín, New York či Barcelona). Není tedy důvod, aby o obdobnou pravomoc danou zákonem neusilovala také Praha či další města České republiky. Nyní máme k dispozici několik variant, které budeme při svém dalším postupu zvažovat. Ovšem skutečně chceme jít nejprve cestou informační kampaně.

Na druhou stranu pouze na vyjednávání spoléhat nelze. Uzavření dohody vyžaduje souhlas vždy obou stran. S ohledem na zahraniční zkušenosti, například u Airbnb ve Vídni, nelze vyloučit, že poskytovatelé krátkodobých ubytovacích služeb na navrhované podmínky nepřistoupí. Je tedy třeba rozpracovat alternativní varianty řešení, které budou účinné, jasné, jednoduše vymahatelné a přijatelné jak pro stát, město, poskytovatele sdíleného ubytování, ale koneckonců i pro nejširší veřejnost. Mnou vedená pracovní skupina doporučí členům Rady hlavního města Prahy zvážit možnosti regulace služeb nabízejících krátkodobé ubytování. Lze například uvažovat o tom, že by vlastníci mohli své byty krátkodobě pronajímat jen 100 nebo 120 dnů v roce.

Autor: Jan Wolf