Případ Bokave řeší město

ZN Zemské noviny - 15.3.2001
Kunratičtí radní se před dvěma roky domáhali odstranění černé stavby distribučního skladu Bokave v katastru obce v Praze 4. Ředitel odboru výstavby Václav Vondrášek jejich stížnost na nelegálního stavitele Bohdana Pavlíka vloni zamítl a prodloužil o tři roky trvání skladu. Stavba načerno se rozrostla do trojnásobných rozměrů. Stížnosti radních byly opět bezvýsledné. Nyní mají kunratičtí radní naději na zlepšení. Členové městského bezpečnostního výboru včera požádali o součinnost vedení pražské policie a strážníků. Rozhodli, že předsedové městských výborů rozvoje a kontroly s místopředsedou bezpečnostního výboru a ředitelem magistrátu předloží v jednoměsíční lhůtě odborné podklady pro razantní řešení případu Bokave. "Kauza je důkazem selhání státní správy. Musí zasáhnout samospráva. Prosadíme autoritu práva a zákonnost," řekl místopředseda bezpečnostního výboru Pavel Žďárský (ODS), který se kauze věnuje z vlastního rozhodnutí od loňska. Předseda výboru kontroly Tomáš Kubík (US) uvedl, že hlavní odpovědnost za průtahy v zásadním řešení nese vedoucí stavebního úřadu v Praze 4-Libuši Zdeněk Kříž, pod jehož pravomoci patří irozhodování o dění v kunratickém katastru. "Kříže bude třeba odvolat z funkce pro nečinnost a nekvalifikovaná rozhodnutí," řekl Kubík. Člen bezpečnostního výboru Branko Doleček (US) zpochybnil Vondráškova rozhodnutí. "To, že zamítl stížnost kunratických radních na černou stavbu Bokave, zlegalizoval ji, prodloužil její trvání a neposkytl pomoc stavebnímu úřadu v Libuši, je důvodem pro jeho odvolání z funkce," řekl Doleček. V tomto stanovisku ho podpořil také Petr Šafránek z klubu KDU-ČSL, ODA a DEU. Asistent primátora Michal Odarčenko uvedl, že problémem Bokave se zabývá i primátor Jan Kasl. "Obrátil se na ředitele pražské policie a na městské státní zastupitelství s žádostí o součinnost v prosazení rozhodnutí státní a veřejné správy. Policie může zasáhnout i z vlastního rozhodnutí. V tomto skladu je totiž neustále 700 až 770 velkokapacitních kontejnerů s neznámým zbožím," řekl Odarčenko. Bokave představuje i epidemiologickou hrozbu. "Rozbory ukázaly zvýšený výskyt streptokoků a bakterií salmonely," řekl Kubík. Zástupce městského hygienika Bohuslav Málek zjištění nepotvrdil. "Nemám o Bokave žádné podklady. Nemohu se vyjádřit," uvedl Málek. Předseda bezpečnostního výboru Petr Hulínský (ČSSD) je s rozhodnutím výboru spokojen. "Za kunratické radní se postavili všichni členové delegovaní do výboru všemi radničními kluby. Učiníme z kauzy precedens proti všem černým stavebníkům," sdělil Hulínský.

Redakce IN, Luděk Schreib
Problém černých staveb v tržnici Bokave přešel částečně do politické roviny a částečně do právní argumentace, která se pro laika už dávno stala nesrozumitelnou. K politické rovině lze říci, že „není nic proti ničemu“, když politici vyvíjejí tlak na státní správu s cílem urychlit řešení. Takovéto situace dokonce nevyhnutelně přicházejí ve chvíli, kdy se lidé začínají čímkoli cítit ohroženi a mají pocit, že právní a další mechanismy, které je mají chránit, nefungují. Pak nastupuje i politika a je to v pořádku, pokud se přitom nepokusí přímo ovlivnit státní správu mimo rámec jejích kompetencí a zákona. Je to křehká hranice, protože tam by začínalo něco daleko nebezpečnějšího, než je stovka problematických tržnic. Proto si tuto křehkou hranici musí hlídat jak každý politik osobně, tak státní správa i veřejnost.

Právními aspekty jsme se zabývali už několikrát. Naopak trochu stranou všeobecného zájmu zůstal pohled, řekněme „pražskovztahový“, který také není nezajímavý. Jde v podstatě o to, že s postupujícím narůstáním problému se čím dál častěji vynořují obvinění (a nejenom v tomto případě), že věc měl vyřešit pražský magistrát… Což do jisté míry (teoreticky) třeba mohl, ale otázka stojí tak, zda to udělat měl.

Celý problém totiž vznikl v Kunraticích a následně na úřadu v Libuši. Kunratice pronajaly část pozemků pro provoz tržnice a tržnici tedy chtěly. Později změnily poněkud názor, nepochybně i pod vlivem toho, co se v tržnici dělo a děje a začaly hledat řešení. Celou situaci vyostřil fakt, že vedle části tržnice (oficiálně „distribučního skladu“), kterou kdysi Kunratice pronajaly, vyrostla dvojnásobně velká část tržnice o stovkách velkoobjemových kontejnerů a dalších staveb, kterou nechtěl nikdy nikdo a nikdo nikdy jejich stavbu nepovolil a zřejmě ani povolit dodatečně nikdy nemůže. Celou dobu přitom měly obě městské části ještě poměrně široké možnosti, jak zasáhnout - včetně pokut a inspekčních postihů neoprávněných prodejců, kontrol zboží atd. Nicméně městské části zvolily jako hlavní směr útoku na tržnici černé stavby a stavební řízení, což je v kompetenci stavebního úřadu v Libuši. Tím si mimo jiné výrazně zúžily akční prostor a navíc se dostaly prakticky výhradně na „své domácí hřiště“… Protože tím, kdo musel konat, už nebyla policie, inspekce, celníci a další, ale výhradně místní stavební úřad. Ten postupoval pomalu a rozhodnutí, které nakonec (v podstatě po letech, vlastní řízení trvalo neuvěřitelných 14 měsíců) proti černým stavbám vydal, bylo špatné. Proto skončilo na stavebním odboru magistrátu, který ho jako odvolací instance rychle zrušil. Jinou možnost neměl, bylo v rozporu s právem. A teď stojí otázka tak, zda měl konat ještě něco jiného, než splnit roli, která mu ze zákona jako instituci druhoinstanční přísluší.

Městské části v Praze jsou, alespoň většinou, značně citlivé na zásahy města do svých kompetencí. Tradičně bojují o kontrolu nad svým územím, chtějí rozhodovat o jeho vývoji, o tom, co se v něm bude dít. Je to přirozená a nepřetržitá diskuse patřící ke každému vnitřně členěnému městu a není na ní nic špatného. Nicméně k právům patří i povinnosti, což platí i o Kunraticích a Libuši. Pokud městská část svébytně rozhodla o tom, jak pozemky, na nichž stojí tržnice, využije, má odpovědnost i za kontrolu tohoto využití. A má k tomu i nezbytné nástroje státní správy – v tomto případě stavební úřad. Má tedy město složitě hledat a používat nástroje jak do jeho kompetencí zasahovat a dělat z městské části jakéhosi „malého a hloupého bratříčka“? Nebo si má městská část udělat pořádek doma a věc vyřešit (což nevylučuje obrátit se na město o pomoc). Druhé řešení je nepochybně čistší, protože mimo jiné nezpochybňuje ani v obecné rovině „dospělost“ městských částí. V tomto směru už se problém potom netýká jen Libuše.

Dnes už vcelku není pochyb o tom, že problém Bokave bude nakonec řešen, přinejmenším částečně, na úrovni Prahy. Nicméně výše nadhozené otázky zůstávají. A z tohoto  pohledu je kauza také velmi silným argumentem pro již schválenou a probíhající změnu správního uspořádání Prahy, která vytvoří 22 správních obvodů se „silnými“ a plně vybavenými radnicemi vykonávajícími mimo jiné i funkce stavebních úřadů malých městských částí…, které tak, aniž by ztratily místní vazby, budou lépe vybavené a možná někdy i kvalifikovanější pro řešení takovýchto případů, než je tomu nyní, kdy na „velké případy“ zřejmě prostě nestačí. Tudy proto zřejmě vede cesta k systémovému řešení problému, ať už se kauzu Bokave podaří uzavřít v jakémkoli čase.