Privatizace vodáren poškodí zájmy Pražanů

Mladá fronta Dnes - 1.12.2000
Voda není zboží, ale základní lidské právo, a tak nemůže a nesmi být předmětem spekulací. Přes nespornou pravdivost tohoto tvrzení se s pražskou vodou bezostyšně spekuluje.
Změny týkající se osudu našich vodáren se již dlouho chystají. Po řadu let se však vždy současně uvažovalo i o jednoznačné majoritě radnice nad zahraničnim investorem. Postupně a celkem nenápadně požadavek majority radnice zněl čím dál tím tišeji, až z dalších úvah zcela vymizel. V současnosti o privatizaci Pražských vodáren a kanalizaci mají zájem tyto zahraniční firmy: Anglian Water, Vivendi Water, Lyonnaise dss Eaux a EnBW. A tento výčet nemusí být ani úplný, ani konečný. Takže se právem ptáme: Budou mít cizinci právo rozhodovat o vodě pro Prahu?
Naše otázky však mohou být mnohem razantnější. Ta zcela zásadní zni - Musíme prodávat naše vodárny? Proč mezi radnici a občany má být prostředníkem některý podnikatel a možná cizinec?
Což odběr vody (ta základní lidská potřeba - a nejen lidská) má být spoután a omezován komercí? Toho prostředníka, který bude chtít jen vydělávat, prostě nepotřebujeme. Argument, že nový provozovatel opraví naše zastaralé rozvody a spraví četné úniky, je naivní a škodlivý. Nedostatky v instalacích jsou jen a jen náš problém, my máme povinnost jej řešit. Nový provozovatel, zvláště zahraniční firma - není čaroděj dobroděj, který by mnohamilionové opravy zanedbaného potrubí provedl zadarmo. Možná zpočátku by něco investoval, později by však do této aktivity vložil výhradně peníze získané od spotřebitelů za zvýšené vodné a stočné. Nebylo by to málo, protože navíc by požadoval pro sebe nemalý zisk. Cena za tuto službu je ještě nedefinovatelná. Ale již dnes víme, že někde oproti původnímu stavu stoupla cena vodného a stočného více než desetkrát.
Dostupná kvalitní voda patři k životnímu komfortu, z mnoha důvodů je naprosto nenahraditelná a nemá alternativy. Důvody této nebezpečné privatizace jsou zjevné - získat vysokou částku peněz (mluví se o jedné a půl miliardě korun) do pokladny magistrátu a tam se v rozpočtu rychle rozplynou. Za tuto jednorázovou částku magistrát trvale ztratí možnost ovlivňovat nejen cenu vody a stočného, ale i její distribuci a také jistotu, že voda bude stále kvalitní, k dispozici všem obyvatelům města, a to kdykoliv. Domyšleno do důsledků -obyvatelé Prahy by se vůči majiteli vodáren mohli stát jeho nevolníky.
Situace je však ještě horší než zlá. Což nevím, že město jako Praha se bez vody neobejde ani den? Což nevím, že voda je také strategickou surovinou? Velkoměsto bez vody je bezmocné a lze mu diktovat prakticky vše.
Politici mají povinnost sloužit zájmům občanů, svých voličů. Týká se to také pana ing. Petra Švece, náměstka pražského primátora, jehož dílem je připravovaná privatizace Pražských vodáren a kanalizací. Je to nebezpečný záměr, protože znamená ztrátu jistot, kterou je právo na vodu.

Věra Toběrná, autorka je členkou Obvodního zastupitelstva Praha 3

Petr Švec, náměstek primátora hl.m.Prahy
Můj názor je jednoznačný: „Je to sprostá pomluva založená na zkreslených a nepravdivých argumentech“. Základním faktem je, že privatizaci provádí v tomto případě stát. „Pražské vodárny a kanalizace jsou státním podnikem a výhradně stát rozhoduje o tom, jak s podnikem naloží,“. Město přitom udělalo všechny kroky, které jsou nezbytné k tomu, aby ochránilo zájmy svých obyvatel. Vytvořilo pražskou vodohospodářskou společnost a.s., v níž má město poddíl 97 procent akcií a zbytek drží další obce, které pražský vodárenský systém zásobuje. Tato společnost je vlastníkem infrastruktury, tedy vodárenských zdrojů Podolí, Káraný i Želivka i celé sítě rozvodů atd. „To je jeden tedy jeden ze základních nesmyslů, kterými v článku autorka svůj názor obhajuje. Celý základní systém, zdroje, rozvody atd. patří a budou i po privatizaci patřit Praze, která tak má nad celým systémem tu nejdůležitější kontrolu – vlastní to, co vodárenskou i kanalizační soustavu tvoří“.
Druhou společností, které vznikla, je akciová společnost Pražské vodovody a kanalizace. Ta v této chvíli sytém provozuje a ta je určena k privatizaci. „Chci tady naprosto jednoznačně říci, že v této otázce jsme měli od počátku jiný názor, než stát. My jsme chtěli a usnesením zastupitelstva od počátku jednoznačně požadovali, aby Prahy i v této společnosti získala majoritu, konkrétně 51 procent akcií. Stát to odmítl a náš požadavek jsme neprosadili ani v tvrdých a vleklých jednáních, která probíhala už od dob minulého zastupitelstva Prahy. Neuspěli jsme, nemáme možnost o státním majetku rozhodnout a obvinění, že je to jakási temná hra zájmů mých, nebo některé skupiny v Praze, je prokazatelně lživý. Současně je ale nesmyslné z toho vyvozovat závěr, že postup zvolený státem nějak ohrožuje budoucnost Prahy“.
Tato společnost tedy bude privatizovány státem tak, že ji získá vybraný strategický partner. Nebude vlastnit zdroje ani rozvody, budou soustavu pouze provozovat. Například tak, jak už dnes ELTODO v Praze provozuje veřejné osvětlení, kde také prakticky vše patří městu a firma se na základě smlouvy stará o provoz. A dobře, protože počet poruch výrazně klesl a celkově se kvalita služby zlepšila. A to bez dopadů na cenu.
Chci zdůraznit i některé další věci. Za prvé je pražské vodohospodářská soustava posledním z bývalých VAKů v republice, které zatím privatizovány nebyly a představa, že tato jediná soustava „půjde jinou cestou“, než zbytek, republiky je naivní. Argumentaci o „cizincích“, kteří budou kontrolou vody vydírat město, snad ani nemá smysl komentovat protože, a to je asi jediná pravdivá věc v celém článku, je to prostě obchod. Bez ohledu na to zda jde o firmu domácí nebo zahraniční. A proto je samozřejmě pravda i to, že z toho firma, která vyhraje, bude chtít svůj zisk. Teto zisk je ale definovaný smlouvou, musela by ho dosahovat i jakákoli jiná firma včetně městské a cenu vody neovlivní. Její růst je dán zcela jinými faktory, především tím, že roste cena vstupů jako energie a podobně a paradoxně také tím, že se snižuje spotřeba vody, protože vodárenské zdroje mají náklady na provoz prakticky konstantní a snížení spotřeby tak znamená vyšší cenu za jednotku vyrobené vody. Změnu mohou přinést jen další investice, stejně jako jen další investice mohou snížit vysoké ztráty vody vzniklé tím, že většina vodovodních rozvodů v Praze je stará a v havarijním stavu. Tyto investice ale provádí město, vzalo si na to půjčku od Evropské investiční banky a s rolí provozovatele soustavy nemají mnoho co dělat. Ten bude vodárenskou soustavu pouze provozovat a z praxe je známo, že privátní subjekt vázaný striktními smluvními podmínkami obecně hospodaří lépe, než společnosti obecní. A efektivnější provozování a investice do vlastního provozu náklady naopak snižují, přičemž tvorba ceny bude definována smluvně a jasnými pravidly, takže představa, že provozovatel soustavy přijde a vynutí si astronomickou cenu, svědčí pouze o jediném – o absolutní neznalosti autorky.
„Nechci se vyjadřovat k argumentům typu, že se staneme nevolníky vůči majiteli vodáren a z toho vyvozovaných závěrů. Jsou absurdní, protože majiteli vodáren, jak už jsem řekl, zůstává město. A nechci ani spekulovat o tom, co může autora a list, který se prezentuje jako seriózní, k napsání a zveřejnění podobného „kvalifikovaného“ článku vést. Navíc jsem přesvědčen i o tom, že také laický čtenář si na text článku odkáže udělat sám poměrně jednoznačný názor, protože jde v podstatě o starou varianci na téma „zahraniční firmy, které u nás investují, nám kradou naši zem“. Nicméně se cítím povinen říci Pražanům, že „právo na vodu“ neztratí ani nyní, kdy privatizace neprobíhá přesně podle představ Prahy. A že si změny provozovatele ani nevšimnou tak, jako je to v případě veřejného osvětlení a dalších činností, které pro ně zajišťují privátní firmy. A pokud ano, tak v tom, že se služby zlepší“.