1. náměstek primátora Jiří Vávra uctil památku obětí srpnové okupace

Jiří Vávra ve svém projevu k uctění památky obětí srpnové okupace řekl: „Dnes jsme se sešli na Náměstí Republiky, které je typickou sondou do dějin našeho národa. Svůj nynější název získalo v roce 1919 přejmenováním z náměstí Franze Josefa, aby tím Pražané prokázali poctu vysněné a čerstvě zrozené Československé republice.

Netrvalo však dlouho, přišla německá okupace, připomínka republiky byla z názvu odstraněna a v letech 1940 až 1945 neslo náměstí jméno Hybernské. Po skončení druhé světové války se sice název Náměstí Republiky opět vrátil, ale jen proto, aby hned v roce 1948 pozbyl svého skutečného významu. Československo se na dlouhá desetiletí stalo vazalem a poskokem Sovětského svazu a o republice v jejím pravém významu nemohlo být až do roku 1989 ani řeči. K ojedinělému masovému pokusu tento stav zvrátit, došlo pouze v roce 1968, kdy se náš národ nechal zlákat myšlenkou Pražského jara a naivní představou, že tehdejší společenské zřízení lze proměnit v cosi lepšího, v cosi s lidskou tváří. Následné události spojené se vstupem armád Varšavské smlouvy na naše území byly bohužel jen bolestným poznáním, že socialismus s lidskou tváří je chiméra a komunismus reformovat nelze. Tragédií zůstává, že tato cesta k prozření je lemována těly sto osmi mrtvých, 500 těžce zraněných a desetitisíci zmrzačených lidských životů.

Za pravou příčinu těchto obětí však nelze považovat jen brutálně potlačené Pražské jaro, ale především již zmíněný rok 1948. Tehdy totiž náš národ podlehl klamnému kouzlu zvrhlé komunistické ideologie a sám sebe na dlouhá desetiletí uvěznil v marasmu a nesvobodě totalitního režimu. Je smutné a alarmující, jak moc mi neblahé únorové události roku 1948 připomínají současnou politickou situaci v naší zemi. Ano, nejspíš nás už nečekají zinscenované politické procesy posílající lidi na popravu a demonstranti asi již nebudou znovu končit pod pásy tanků, což hrozilo i v roce 1989. Ale pokud společenský vývoj půjde nadále nynějším směrem, pokud budou představitelé komunistické strany nadále srdečně zváni na Pražský Hrad, pokud zástupci nejsilnější levicové strany v zemi budou nadále otevřeně hovořit o spolupráci s komunisty na vládní úrovni a dělat tím z vlastního bohumínského usnesení cár papíru, a pokud - i díky těmto krokům - získají komunisté ještě větší vliv na dění v naší republice, pak tragická léta 1948 a 1968 nemusí být jen neblahými vzpomínkami, při nichž nám naskakuje husí kůže. A všechny oběti roku 1968 pak budou náhle zbytečné, neb jsme si z jejich osudu nevzali ponaučení. Mějme to, prosím, všichni na paměti.“