Radní i památkáři by měli vyjet na zkušenou do světa

Praha, co se architektury týká, zaostává za jinými evropskými městy. MF DNES proto zpovídala dva muže, kteří mohou metropoli v nejbližších letech pomoci: architekta Zdeňka Lukeše a primátora Bohuslava Svobodu.

Podle historika architektury Zdeňka Lukeše na tom není Praha ve srovnání s jinými evropskými metropolemi moc dobře.
Alespoň z pohledu současné moderní architektury. Za našimi hranicemi stavějí architekti z různých zemí, domy jsou zajímavější a odvážnější.
Ale jen ve stavbách to není.
„Kvalita parků a veřejných prostranství je vyšší a život v takových městech je příjemnější. Mluvím o Německu, Holandsku, skandinávských zemích, Rakousku, ale také třeba o Slovinsku,“ říká Lukeš.
Co má Praha tedy udělat, aby se vyrovnala ostatním srovnatelným evropským městům a nečerpala pouze ze svých architektonických památek? V rozhovoru pro MF DNES se pokusili nalézt odpověď primátor Bohuslav Svoboda a architekt Zdeněk Lukeš.

* Jaké kroky má Praha udělat, aby se dotáhla na ostatní metropole v Evropě?

Lukeš: Především musíte vědět, jaké má tohle město problémy, co je špatně, co naopak dobře. Pak najít zajímavé lidi, se kterými se můžete bavit a kteří vás inspirují. Prahu je nutné otevřít nejen našim, ale i zahraničním architektům a dávat jim náměty k řešení. Je tu spousta takových témat, a tím nemyslím jen budovy, ale i veřejná prostranství. V tom má Praha obrovské rezervy.
Svoboda: Největší problém ve vztahu k moderní architektuře nebo vývoji města je, že se vstupu nové architektury a priori brání. Musí se změnit myšlení lidí, aby moderní stavby nechápali vždy jen jako cizorodý prvek, ale i jako obohacující element města.

* Jak chcete změnit pohled lidí?

Lukeš: Já se o to snažím celý život, dělám přednášky, vycházky i za nepříliš známou, ale kvalitní a zajímavou architekturou. Chci, aby Pražané věděli, co je v jejich městě originálního, aby si uvědomili, že za těmi domy stojí živí lidé. Architekti, kteří ve své době také bojovali svůj boj. Podobně to dělají i moji kolegové, ale stále je to málo.
Svoboda: Snažíme se o tom mluvit, ukazovat příklady. Máme skupinu odborníků nazvanou Vize pro Prahu, další experti spolupracují s těmi, kteří dělají územní plán. Ovšem myslím, že když se budou stavět moderní domy, lidé uvidí, že to jde.
Lukeš: Také by měli lidé jezdit do zahraničí a podívat se, jak se staví tam. Jedině tak si udělají kvalitní úsudek a přestanou se moderní architektury bát.

Jak si poradit s konzervativními památkáři

* Tohoto strachu by se ale měli zbavit i ti, kteří o stavbách či rozvoji města rozhodují...

Lukeš: Sama radnice by měla organizovat pro své zastupitele cesty do měst, která by mohla být Praze příkladem. Vydat se tam s odborníky, najít způsoby, jak to tam funguje, a také se poučit z chyb.
Svoboda: To není špatný nápad, ale byl bych skromnější. Tuto možnost by měli mít zejména radní, do jejichž kompetence tyto otázky patří. A také lidé, kteří sedí v komisích. Lukeš: Já bych tam poslal i některé památkáře. Svoboda: Památkáři jsou jeden z našich obrovských problémů, protože konzervovat město za každou cenu je špatně. V zahraničí by měli vidět, jak historické památky komunikují s moderními budovami. A to úspěšně. Jenže to mnohdy není chyba samotných památkářů, ale spíš toho systému. Lukeš: Ano, tento obor je na tom složitě. Systém není dokonalý. Ti „výkonní“ památkáři sedí na magistrátu a mají razítko. Památkáři v Národním památkovém ústavu tuto možnost nemají a to se často projevuje jejich konzervativními postoji. Oni si pak říkají: „Budu proti všemu“, ale město musí žít.

* Město by se ale mělo umět bránit třeba před bouráním historických památek, ne?

Svoboda: Samozřejmě, od toho je jejich seznam. Ale nemůžeme Prahu vyhlásit celou jako rezervaci. Musíme ji otevřít. Například dům v Opletalově ulici, proti jehož zbourání se vloni protestovalo, posuzovala skupina architektů a historiků umění. Naprostá většina se přikláněla ke zbourání. I Václavské náměstí je přeci skladbou různých stylů.
Lukeš: Myslím, že zrovna tento případ se stal spíš symbolem boje proti moci. Tedy proti vládě a panu ministrovi kultury, který se v tom také pohyboval dost nešťastně. My máme památek obrovské množství, v Evropě těžko srovnatelné, a jsme na to právem hrdí. Ale ty domy, které na seznamu nejsou a odborníci se shodnou, že jsou průměrné, jsou samozřejmě kandidáty na to, že je nahradí něco nového. V tom je kouzlo tohoto města, že propojuje různé slohy, a vlastně to tak bylo ve všech epochách.

* Řekněte nejvýraznější příklad, který vás napadne.

Lukeš: Třeba dnes už nikoho nepřekvapí, že na gotickém Karlově mostě stojí barokní sochy.
Svoboda: Celý Pražský hrad je směsicí stylů od těch nejstarších po ty nejmodernější.
Jaké má město možnosti, aby zabránilo často živelným představám soukromých investorů?
Lukeš: Kvalitní územní plán, který stanoví kapacitní a výškovou regulaci a zajistí prolínání různých funkcí, aby se nestalo, že někde budou dominovat jenom administrativní budovy a hotely. To je samozřejmě velké nebezpečí. Svoboda: Územní plán musí tvořit profesionálové, a právě proto nyní sestavujeme skupinu nejvýznamnějších odborníků.

Ale to není všechno.

* Jaké jsou tedy další možnosti?

Svoboda: My se dnes stále častěji setkáváme s tím, že investoři chtějí stavět kvalitní architektonické stavby, ne z nich jen mít co nejrychleji zisk. Ve 30. letech minulého století v Praze vznikaly celky, které byly budovány významnými architekty. Ta doba se začíná vracet. Myslíte, že jsou na to Pražané připraveni? Lukeš: Ve společnosti je bohužel velmi živá nedůvěra v obor. Lidé se za minulého režimu setkávali v architektuře spíš s destrukcí namísto kvalitních staveb. Architekt bořil a stavěl paneláky. To se musí změnit i tím, že sami architekti budou vůči veřejnosti otevřenější.

* Kde by mohla Praha začít?

Lukeš: Třeba těmi veřejnými prostranstvími. Na Staroměstském náměstí bylo dřív obrovské parkoviště. Když se dělala pěší zóna a stavělo se metro, tak se auta vymetla a dnes nám to připadá naprosto normální. To je případ i jiných náměstí, jež dnes slouží jako parking: Malostranského, Valdštejnského, Mariánského či Anenského. Velkou výzvou je i nádherný prostor Pohořelce.
Svoboda: Zmínil bych ještě plochy železničních nádraží. Žižkov, Masarykovo nádraží či Bubny jsou poslední velké volné oblasti ve vnitřní Praze, které vyžadují velmi citlivé dořešení. Když se dobře vymyslí kombinace bydlení, práce a odpočinku, vznikne část města, která bude žít. A taková by měla Praha dalších desetiletí být.